Jeho příběh chytil za srdce snad celý svět. Vypráví o neuvěřitelné oddanosti a poutu člověka a jeho psího společníka, na které byla i smrt krátká. Pro Japonce je Hačikó národním hrdinou a nehynoucím symbolem loajality.

Marné čekání

Deset dní po začátku listopadu roku 1923 přichází na farmě nedaleko městečka Odate v prefektuře Akita na svět další člen tradičního japonského plemene Akita inu.

Jako dvouměsíční štěně dává sbohem rodišti i svým psím druhům a stěhuje se do Tokia, konkrétně do domu ve čtvrti Šibuja.

Tam si ho odváží jeho nový majitel, profesor na Fakultě zemědělství Tokijské univerzity Hidesaburó Ueno (1871–1925), který malého tvorečka pojmenuje Hačikó. Pes ke svému pánovi brzy přilne a stává se jeho nerozlučným parťákem.

Každé ráno ho při cestě do práce vyprovází až na vlakové nádraží a každý podvečer chodí na stejné nástupiště čekat na jeho návrat. Dne 21. května 1925 však vyhlíží Hačikó svého dvounohého přítele na peróně marně.

Ten den profesor Ueno nečekaně během přednášky umírá na následky krvácení do mozku. Následující odpoledne Hačikó na stejném místě, ve stejný čas, opět zoufale hledá známou tvář v davu vystupujících cizinců. A příštího dne znovu….

Národní hrdina

Nedlouho po pohřbu opouští zdrcená vdova Tokio a předává Hačika do péče manželových příbuzných.

Nešťastný pes však neustále utíká na nádraží, kde navzdory větru, dešti, mrazu i občasným zemětřesením oddaně tráví dlouhé hodiny v naději, že se jeho milovaný a jediný pán konečně vrátí domů.

Ve své vytrvalosti nepoleví, ani když se ho ujímá profesorův zahradník Kikuzaboro Kobayashi, který Hačika zná od štěněcích let.

Dojati jeho věrností, začnou mu nádražní zaměstnanci i cestující po čase nosit jídlo, a dokonce mu pořídí i provizorní přístřešek na ochranu před nepříznivým počasím.

V roce 1932 vyslechne Hačikův srdceryvný příběh jeden z bývalých studentů profesora Uena, Hirokichi Saito, který se o něj následně prostřednictvím článků publikovaných v novinách Asahi Šimbun podělí s širokou veřejností.

Věrnost až za hrob

Učitelé i rodiče dávají dětem jeho loajalitu za příklad hodný následování. Hačikó se stává národním symbolem věrnosti. V dubnu 1934 mu je dokonce před východem ze stanice odhalena bronzová socha v životní velikosti. Hačikovi je však zvýšený zájem lhostejný.

Dál každý den pravidelně přichází mezi kvílející vlaky vyhlížet svého pána. A právě na místě, kde se s ním naposledy setkal, vydechne 8. března 1935 naposledy. Smrt steskem předejde rakovina a červi, kteří napadnou jeho srdce.

Na svého pána trpělivě čekal téměř deset let. Smrt věrného psíka nenechá chladným žádné médium v zemi. Jeho ostatky jsou vycpány a vystaveny v Národním vědeckém muzeu v Tokiu.