Má velké zahnuté drápy, dlouhé zuby, načervenalou srst a často se pohybuje po dvou končetinách. Projevuje se charakteristickým zápachem, který prý může způsobovat dezorientaci.

Ve vesnicích občas zabíjí dobytek a setkání s ním může být smrtelné i pro člověka. Co se toto jihoamerické monstrum zač?

Amazonské deštné pralesy, zejména oblasti na území Brazílie a Patagonie, jsou podle domorodých pověstí domovem obávaného monstra se zvláštní zálibou v trhání jazyků dobytku.

Jihoameričtí indiáni mu říkají mapinguari a popisují ho jako tvora podobného velké opici s tělem pokrytým zrzavou srstí a s dlouhýma rukama, jejichž silné drápy mohou roztrhat palmu na kusy.

Nejděsivější částí mapinguariho je rozhodně jeho břicho, v jehož spodní části zeje tvorova druhá tlama. Z břicha také podle určitých svědectví vychází odpudivý zápach přirovnávaný ke směsi výkalů a hnijícího masa.

Zápach je prý tak silný a nepříjemný, že se z toho lidem točí hlava, je jim nevolno, nebo dokonce upadají do bezvědomí. Dokáže prý chodit po dvou a jeho stopy mají tvar lahve.

Jistě není třeba dodávat, že žádný žijící živočich odpovídající popisu mapinguariho není dnešní vědě znám. Určitou podobu však badatelé spatřují s tvorem, který by měl být již tisíce let vyhynulý. Přežívá snad v Amazonském pralese tvor z pravěku?

Může být nebezpečný

Živit se má převážně rostlinnou stravou, v jižní Brazílii a Paraguayi je však mapinguari obviňován z toho, že pravidelně zabíjí obrovská stáda dobytka tím, že jim vyrve jazyk. Zaznamenáno bylo také několik útoků na člověka.

V domorodcích jeho jméno probouzí strach nejen proto, že se tvor vyznačuje ohromnou silou, ale také proto, že není mnoho množností, jak se mu bránit. Má totiž silnou kůži podobnou té krokodýlí, kterou neproniknou šípy ani kulky.

Jak ale dokládá svědectví zdokumentované americkým biologem žijícím v Brazílii Davidem Orenem (*1953), není mapinguari nesmrtelný ani nezranitelný.

Během svého bádání vědec narazí na zlatokopa, který prohlašuje, že v pralese zastřelil obrovskou opici pokrytou načervenalou srstí.

Poté, co na něj v lese zaútočila, ji údajně střelil do obličeje a následně omdlel. Když se probral, zvíře bylo pryč. Oren se po vyslechnutí muže vydá na místo incidentu, kde brzy nachází kaluž krve a „kulaté otisky tlap se stopami drápů směřujících dovnitř“. Zaútočil na zlatokopa obávaný mapinguari?

Pravěký lenochod

Stejně jako v případě jiných kryptidů, také po mapinguarim pátralo již několik vědeckých expedic.

Výzkumníkům se sice podařilo nahromadit řadu svědectví a několik nepřímých důkazů, například otisků stop či údajných vzorků srsti, ale stále nic přesvědčivého, co by definitivně prokázalo existenci tvora.

Stále hlasitěji se však ozývají teorie spojující mapinguariho s pravěkým obyvatelem Jižní Ameriky – obřím lenochodem, pravděpodobně mylodonem. Tito tvorové žili na území, odkud je hlášen výskyt mapinguariho ještě před 12 tisíci let.

Dorůstali délky kolem tří metrů a jejich kůže obsahovala kostěné části, které jim poskytovaly určitou ochranu před útoky predátorů. Pravěká jeskynní naleziště obsahující kosti mylodonů spolu s lidskými artefakty také naznačují, že je lidé lovili a jedli.

Opatrnější badatelé se proto domnívají, že vyprávění o zvířeti, jehož popis přesně vystihuje tohoto vyhynulého lenochoda, by mohla být jakousi kulturní vzpomínkou na mylodona.

Jak ale vysvětlit čerstvá svědectví, v nichž figurují také fyzické stopy po mapinguarim? Mohlo by jít o setkání exemplářem mylodona, kterému se v hlubokém amazonském pralese podařilo přežít až do současnosti?