Mauritánie v Africe se pyšní velkým bohatstvím v podobě přírodních zdrojů, především železné rudy.

Její největší naleziště se však nacházejí hluboko uprostřed nehostinné Sahary, proto je zde postavena 704 kilometrů dlouhá železnice, po které jezdí jedny z nejdelších vlaků světa.

Do přípravných prací na výstavbě se dělníci pouštějí s příchodem roku 1940, jsou však přerušeny tvrdými boji druhé světové války a na téměř 20 let odloženy k ledu.

První kilometr jedné z nejextrémnějších železnic světa a zároveň jediné v celé zemi je odhalen v neděli 5. března 1961. Stavba je definitivně dokončena a za účasti mauritánského prezidenta Moktara Oulda Daddaha (1924–2003) slavnostně uvedena do provozu o dva roky později.

Od té doby jsou na jednokolejné trase Nuadhibú–Zouérat pravidelně vypravovány nákladní vlaky, které s délkou dosahující až 3 kilometrů patří k nejdelším a nejtěžším na světě.

Dárek od našinců

Jedna jízda trvá při průměrné rychlosti 40 kilometrů za hodinu okolo 17–21 hodin, v závislosti na celkové délce soupravy a hmotnosti nákladu.

Několikrát denně pracovníci dolů za trojici či čtveřici dieselelektrických lokomotiv General Motors o výkonu 2430 kW zapřáhnou až 210 vagonů, z nichž každý uveze náklad o váze 84 tun – ročně se tak po trati přepraví více než 16 milionů tun nákladu!

Čas od času jsou k soupravě připojeny také osobní vagony pro turisty, tři vyřazené dokonce roku 2018 putují do Mauritánie z České republiky.

Na vlastní nebezpečí

„Vzhledem k tomu, že jsme již zhruba 20 let výrobci náhradních dílů pro nákladní vagony v Africe, dostali jsme poptávku na vývoz pasažérských vagonů do Mauritánie, kterou jsme i zrealizovali,“ vysvětluje bývalý ředitel železniční společnosti České dráhy Petr Torhan.

Turisté však mohou po trati kdykoli cestovat i zdarma, na vagonech s železnou rudou.

Takový výlet je však velmi náročný a nebezpečný – nelítostné pouštní podmínky, ve kterých se střídají žhavé dny s ledově chladnými nocemi, si každoročně vyžádají několik lidských životů.

Jinou možnost než riskovat ale nemají obyvatelé drobných, odlehlých vesniček ležících podél trati, pro které je mauritánský expres jedinou možností přepravy a cesty za obživou.

Metu, meteš, meteme

Na celé trati najdeme pouze dvě nádraží a sedm zastávek, které jsou od sebe vzdáleny přibližně 60 kilometrů. Dodnes tu neexistuje žádné automatické zabezpečení, řízení provozu probíhá prostřednictvím vysílaček.

Provoz takto extrémní trati navíc vyžaduje náročnou a pečlivou údržbu, kterou zabezpečují speciálně trénované pracovní čety.

Jejich základny jsou od sebe vzdáleny asi 150 kilometrů a jejich hlavním úkolem je odklízení jemného písku z kolejí, který sem pravidelně nanáší vítr. To provádějí převážně ručně, pomocí lopat, což je v pouštním suchu a vysokých teplotách pěkná fuška.