Zmasakrovaná těla leží všude. Samurajové postupují od jednoho ke druhému a každému uříznou nos. Nešetří ani ženy a děti. Krvavým písmem píší jednu z děsivých kapitol japonských dějin. Proč to dělají?

Během imdžinské války brání přes 3300 korejských a čínských vojáků pevnost Namwon proti japonské armádě čítající 56 000 mužů. Od 13. do 16. srpna 1597 statečně odolávají. Nekonečná vlna útočníků nakonec hradby zdolá. Když město padne, nešetří japonské vojsko vůbec nikoho, ani ženy a děti.

Do jednoho všechny pobijí. Ulice jsou pokryté těly, mezi nimiž postupují samurajové s noži v rukou. U každého pokleknou, uchopí nos a říznou. Chrupavka křupne, krev vystříkne a pokud nešťastník ještě není mrtev, ozve se bolestivý výkřik. Samuraj nos zabalí, schová pod brnění a postoupí k dalšímu tělu.

Hlava jako důkaz

Proč to dělají? Jako důkaz bojového odhodlání a také pro peníze. Císařský regent Hidejoši Tojotomi (1537–1598) totiž velí:

„Setněte hlavy všem bez výjimky, mladým i starým, mužům i ženám, duchovním, vojákům i rolníkům, a pak pošlete jejich hlavy do Japonska!“

Hlavy mají být důkazem vysokého bojovného nasazení, ale také dokladem pro vyplacení odměny.

Tu totiž vyplácí velitel právě na základě useknutých hlav předaných do sběrných dvorů, kde je každá hlava pečlivě zaznamenána, než je nasolena, zabalena a poslána do Japonska. Brzy se však objeví problém. Převoz hlav armádu neúměrně zatěžuje.

Hlavy jsou příliš těžké!

Vojáci si stěžují, že pytle s hlavami se špatně nosí, lodě směřující do Japonska jsou napěchované bednami plnými nasolených hlav, takže tam nejen není k hnutí, ale navíc se už nikam nedaří nacpat naloupenou kořist.

Proto dochází k inovaci. Místo hlav jen nosy. Válka se tím stává ještě krvavější, protože Japonci ve snaze získat co největší množství těchto trofejí doslova pořádají hony na rolníky. Po dobytí Namwonu úředníci během jediného dne převezmou 3725 nosů!

Celkem jich pak během invaze v letech 1597–1598 do Japonska v sudech se solí dopraví přesně 214 752.

Co dál s těmi nosy?

Když se jimi Hidejoši pokochá, jsou z nich v různých koutech Japonska vystavěny triumfální mohyly. Ta největší, s 68 000 nosy, vznikne v září 1597 v Kjótu. Je pokryta zeminou a na jejím vrcholu je umístěn kamenný pomník.

Stojí v blízkosti svatyně Hokoji, jejíž kněze Hidejoši přiměje, aby se modlili za duše Korejců, kterým nosy patřily. Což propaganda neopomene oslavovat jako důkaz jeho „velkého milosrdenství a soucitu“.

Zpočátku se jí říká hanazuka (mohyla nosů), o sto let později už ji však lidé znali spíš jako mimizuku (Mohyla uší).