V Clarendonově laboratoři na oxfordské univerzitě se nachází nejdéle běžící vědecký experiment. Zvonkohra, nebo chcete-li elektrický zvonek, který nepřetržitě zvoní možná už 180 let.

Kolem roku 1825 firma Watkin a Hill vyrobí jednoduchý elektrický zvonek. Tvoří ho dva vedle sebe umístěné mosazné zvonky, nad nimiž jsou umístěny dvě propojené suché baterie.

Mezi bateriemi je na niti zavěšena kovová kulička o průměru 4 mm, která střídavě tluče od obou zvonků. Pokaždé, když se dotkne jednoho, nabije se z baterie, čímž vznikne náboj, který ji odpudí ke druhému zvonku, který ji přitahuje.

Tady se opět nabije a je „odpinknuta“ zpátky k prvnímu. A tak stále dokola. V roce 1840 zvonkohru koupí profesor Robert Walker (1801–1865) a od té doby stojí v chodbě předsálí Clarendonovy laboratoře a zvoní.

I když dnes téměř neslyšně, protože zvoní nejen pod skleněným poklopem, ale také za ochrannou skleněnou deskou.

Podle odhadu zaznělo už 10 miliard cinknutí a všechno se to zastaví až ve chvíli, kdy dojde k opotřebení prvků mechanismu, nebo se baterie vybijí a jejich náboje se vyrovnají. Kdy to bude, není v tuto chvíli schopen nikdo odhadnout.

Nejen proto, že k udržení kuličky stačí nepatrné množství energie (frekvence zvonění je asi 2 Hz), ale také proto, že skutečná povaha baterií není známa.

Patrně jde o baterie vynalezené v roce 1812 fyzikem Giuseppem Zambonim (1776–1846), ale jsou potaženy sirným pouzdrem, které je chrání před vlhkostí, takže co je uvnitř, není jisté.

Pravděpodobně jsou to stovky (možná tisíce) cínových plátků, proložených papírem potaženým oxidem manganičitým.