Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu? Že jim do NSR utíkají tisíce občanů, a když začnou stavět zeď, utíkají i ti, kteří ji mají hlídat. Fotka jednoho z útěků se stane symbolem touhy po svobodě.
Ráno 15. srpna 1961 je 19letý Konrad Schumann (1942–1998) vyslán na roh Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse, kde má střežit hranici a budoucí Berlínskou zeď. Stavět se začala před třemi dny, takže ji zatím většinou tvoří jen ostnatý drát.
Ač je perspektivní mladý soudruh, který se k policii sám přihlásil, není lhostejný k tomu, co se kolem děje. Rozruší ho hlavně mladá žena, která přes ostnatý drát přeje k narozeninám matce na druhé straně hranice a omlouvá se:
„Promiň, že tě nemohu obejmout, ale takoví jako on, už mě k tobě nepustí.“ Přemýšlí, zda chce opravdu strávit zbytek života vězněním spoluobčanů, a když po poledni dovezou betonové sloupky pro stavbu zdi, uvědomí si, že má poslední šanci.
Při pochůzkách, když se jeho kolegové nedívají, několikrát prohne stejný kus ostnatého drátu. Kolem 16. hodiny se opírá o zeď a nervózně pokuřuje. A pak se rozhodne. Když se hlídka na druhé straně ulice otočí, rozběhne se a skočí.
V okamžiku, kdy ve výskoku odhodí samopal PPSh-41, stiskne spoušť mladý fotograf Peter Leibing (1941–2008) postávající nedaleko.
Jeho fotografie se stává zřejmě nejslavnějším snímkem studené války a symbolem touhy po svobodě, i když samotnému Schumannovi útěk příliš štěstí nepřinese.
Usadí se v Bavorsku, ožení se, ale stále žije ve strachu. Že se východoněmecký režim pomstí na jeho rodině, že ho agenti Stasi zavraždí nebo unesou zpět. „Skutečně svobodný jsem se cítil až po pádu Berlínské zdi,“ prozradí. Ani to ho však nezbaví depresí a 20. června 1998 se oběsí ve svém sadu.
