Do světnice vejde cizinec. Muž, který k rodině, truchlící nad odchodem otce, nepatří. Nemá s ní nic společného. Přesto je bez námitek vpuštěn dál.

Zamíří k loži se zesnulým, kde cosi zamumlá a pak se začne cpát chlebem, položeným na nebožtíkově hrudi…

Bizarní a poměrně děsivé divadlo má jediný účel – ulevit nebožtíkovi od všech jeho pozemských hříchů. Jakmile je po všem, je muž s mrzkým honorářem v kapse rychle vypakován z domu. Být takzvaným pojídačem hříchů totiž není zrovna populární povolání.

Jídlo jako houba

Šlo v podstatě o společenské vyvrhele. Přitom o jejich služby je po celé 17., 18. a 19. století ve Walesu, Anglii a Skotsku poměrně slušný zájem. Základem je víra, že jídlo absorbuje hříchy nedávno zemřelého člověka a tím se očistí jeho duše.

A tak začnou mít rozloučení se zesnulým ve výše zmíněném období na britském venkově občas neobvyklého hosta – pojídače hříchů. Ten dorazí k truchlící rodině a za pomoci jídla z něj pohltí hříchy. Nebožtík tak může být vpuštěn do ráje a nevrátí se na zem jako přízrak.

Přesný způsob provádění rituálu se liší vesnice od vesnice. Někdy i dům od domu.

Dávám ti nyní úlevu, drahý člověče

Prakticky ihned po příchodu je pojídač odveden k mrtvole. Tady na něj už čeká kus pečiva, většinou chléb, položený na tváři či hrudi nebožtíka.

Někdy není pokrm umístěný přímo na chladnoucím těle, ale na talíři se solí, popřípadě je nad ostatky pouze držen. Tak či tak tím celá procedura teprve začíná.

Během příštích okamžiků začne pojídač s konzumací pečiva a u toho spustí zvláštní modlitbu. Někdy ještě vše zapije podaným douškem piva či vína. Často ale zůstane spíš na suchu.

Služebník zlých sil

Návštěva pojídače hříchů je totiž pro pozůstalé něco jako nutné zlo. Už se nemůžou dočkat, až ho po obřadu s pár drobnými vyženou z domu a veškeré nádobí, kterého se dotkl, bez milosti spálí. Že by mu měli být za jeho služby vděční? Na to pověrčiví vesničané ani nepomyslí.

Pojídač hříchů je pro ně černou ovcí společnosti, vyvrhelem, kterému se obvykle vyhýbají obloukem. Jsou přesvědčeni, že jeho schopnost pohlcovat hříchy pochází z černé magie.

Považují ho za společníka zlých duchů, ovládajícího zapovězené nesvaté praktiky, občas i vtělení samotného ďábla. Už jen podívat se pojídači hříchů do očí, byť jen na vteřinu, je považováno za znamení smůly.

Společenský vyvrhel

A tak jsou pojídači hříchů odříznuti od společnosti a nuceni žít jako vyvrhelové v izolaci, daleko od lidských příbytků. Není divu, že povolání vykonávají hlavně chudí, žebráci, nebo alkoholici. Zkrátka lidé, kteří za pár drobných nebo trochu jídla udělají cokoliv.

Život pojídačů přitom není jen osamělý, ale také nebezpečný. Pifku na ně má hlavně katolická církev, které nabourávají její monopol na rozhřešení hříchů. Praktiky pojídačů jsou proto na její popud zakazovány a jejich vykonávání trestáno smrtí.

Za kacíře, rouhače a ctitele Satana jsou navíc považováni i ti, kteří služeb pojídačů využívají.