Rytířské řády mají svůj původ v období křížových výprav, jsou spojeny s expanzí křesťanských států (v prvé řadě západoevropských) na území Předního východu a se vznikem Jeruzalémského království.

Roku 1071 utrpěl byzantský císař Roman IV. Diogenes katastrofální porážku v bitvě se seldžuckými Turky u Mantzikertu, v jejímž důsledku Turci postupně obsadili většinu Malé Asie.

Turecká ofenziva se následně obrátila proti chalífátu dynastie Fátimovců a jejím državám v Sýrii a Egyptě. Roku 1078 Turci dobyli i fátimovský Jeruzalém a křesťanům výrazně ztížili návštěvy svatých míst.

Trvalo však ještě téměř dvě desetiletí, než papež Urban II. roku 1095 na základě prosby byzantského císaře Alexia I. Komnena o pomoc v boji proti Seldžukům vyhlásil první křížovou výpravu.

V jejím důsledku došlo na přelomu 11. a 12. století k vytvoření Jeruzalémského království a dalších tzv. křižáckých států.

Formování elit

Zde se postupně formovala nová elita, ke které samozřejmě náleželi i představitelé církve. Náboženské řády tehdy hrály v životě křesťanské Evropy (včetně Svaté země) důležitou úlohu.

V Jeruzalémě často spravovaly a vedly špitály, které se staraly o poutníky a potřebné. Takový byl i původ pozdějších nejslavnějších rytířských řádů – johanitů, templářů a německých rytířů – které v průběhu 12. století vznikly v Palestině.

Kromě nich zde působilo i několik dalších podobných organizací, které sice nedosáhly takového významu, ale zato některé (Řád Božího hrobu, Řád sv. Lazara) v pozměněné podobě existují dodnes.

Čas stěhování

Zásadním zlomem v existenci rytířských řádů bylo dobytí posledních křesťanských opěrných bodů, zbytků Jeruzalémského království – zejména pád Akkonu roku 1291. Zatímco johanitům se podařilo vybudovat nový opěrný bod na Rhodu (1309) a později na Maltě (1530) a německým rytířům ve 20. a 30. letech 13. století v Pobaltí, templáři šli jinou cestou.

Svými ekonomickými a dalšími aktivitami se stali trnem v oku řadě šlechticů i panovníků, zejména francouzského krále Filipa IV. V říjnu 1307 byla velká část členů řádu zatčena a o pět let později byl řád zrušen.

Hledání identity

Zlatá doba rytířských řádů skončila spolu se středověkem.

Po přestupu velmistra německých rytířů Albrechta von Hohenzollern k luteránství (1525) a přeměně řádového státu ve světské Pruské vévodství hledal tento řád dlouhou dobu svou novou identitu a také význam johanitů (maltézských rytířů) od 17. století stále klesal.

Jeho existenci navíc zásadním způsobem ohrozila anexe Malty Napoleonem Bonapartem (1798).

Rarita mezi rytíři

Absolutní většina rytířských řádů byla římsko-katolických, byť se některé (nebo spíše jejich odnože) dostaly pod kontrolu protestantů (např. braniborská baillei johanitského řádu), nebo si dokonce načas do svého čela zvolili člena pravoslavné (ortodoxní) církve (velmistrem maltézských rytířů byl v letech 1798-1801 ruský car Pavel I.).

Pravoslavné rytířské řády jsou ovšem mimořádně vzácné a v žádném případě nešlo o tak masové a známé organizace, jakými byli templáři či johanité.

Jejich význam byl také spíše regionální, což způsobovala i neexistence společné a jediné nejvyšší autority, jakou pro katolickou církev představovala osoba římského papeže.

Ve jménu lazara

Pravoslavné členy dnes má zejména Řád sv. Lazara (u nás obnovený Karlem knížetem Schwarzenbergem roku 1937).

Ten totiž po svržení bourbonské monarchie ve Francii červencovou revolucí roku 1830 přišel o patronát tamních panovníků a byl obnoven s pomocí řeckokatolického patriarchy a nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a Orientu.

50 císařových strážců

Rozhodně nejznámějším pravoslavným řádem, resp. řádem s pravoslavnými kořeny, je Řád sv. Konstantina, který dnes existuje v několika odnožích. Jeho počátky nejsou známy.

Podle tradice řád navazuje na ozbrojenou družinu padesáti mužů, kteří pro římského císaře Konstantina Velikého (†337) střežili vojenskou standardu s Kristovým monogramem (tzv. Svaté labarum).

Tuto družinu podle kroniky biskupa Eusebia z Kaisareie (260/265-339/340) založil roku 312 sám římský císař Konstantin Veliký, ale první potvrzené zprávy o rytířích sv. Konstantina pocházejí až z konce 12. století.

Počátek historicky doloženého rytířského řádu je tak spojen až s osobou Izáka II. Angela, v letech 1185-1195 a 1203-1204 byzantského císaře, který roku 1190 určil za jeho duchovního ochránce sv. Jiří a řád podřídil řeholi sv. Basila. Řád sv.

Konstantina se v Byzanci těšil značné úctě a jeho členové museli pocházet z urozených rodin (byť zdejší šlechta byla od západoevropské značně odlišná).

Obránci konstantinopole

Sledovat historii řádu od dobytí Konstantinopole vojsky čtvrté křížové výpravy roku 1204 je velmi obtížné.

Podle nepotvrzených zpráv na 600 rytířů řádu padlo během obrany Konstantinopole při posledním tureckém útoku roku 1453. Na základě tradice se velmistrovství předávalo mezi příslušníky rodu Komnénovců, kteří sice v té době neseděli na byzantském trůnu, ale déle než století však vládli Epirskému despotátu a do roku 1461 také Trapezuntskému císařství.

Uznaný králi i císaři

Po dobytí Byzance a dalších východokřesťanských států v oblasti Balkánu a Malé Asie Turky se někteří členové rodu Komnénovců usadili v Itálii, kam přenesli i Konstantinův řád.

Jeho existence a nárok členů rodu na velmistrovský úřad byla opakovaně potvrzena během druhé poloviny 16. a v 17. století.

Kromě papeže a hlavy katolické církve Klementa VIII. to byl např. španělský král Filip III., římský císař Ferdinand II.,jeho vnuk Leopold I. a také řada jiných italských či středoevropských vladařů.

Posledním velmistrem (a zřejmě též posledním členem) z rodu Komnenů byl Antonio Angelo Flavio, který se v Itálii honosil prázdným titulem makedonského knížete (principe de Macedonia).

Ten roku 1698 postoupil velmistrovský úřad Františkovi Farnese (1678-1727), vévodovi Parmy a Piacenzy, kterého v následujícím roce jej v úřadu potvrdili císař Leopold I. a papež Inocenc XII.

Hledání velmistra

Zanedlouho ale došlo k vážné komplikaci. František ani jeho mladší bratr Antonín (1679-1731) neměli mužské potomky.

Parmské vévodství tak přešlo na jejich neteř Alžbětu (1692-1766), která byla od roku 1714 druhou manželkou španělského krále Filipa V. Když jejich nejstarší syn Karel (1716-1788) usedl roku 1731 na parmský trůn, přijal i hodnost velmistra Konstantinova řádu sv.

Jiří, jak se tento starobylý byzantský řád v té době nazýval. Neměl však již charakter řádového bratrstva, ale dynastického řádu, rozděleného do několika tříd.

Znesváření bratři

Karlova vláda v Parmě neměla dlouhé trvání. V důsledku válek o polské nástupnictví vyměnil roku 1735 toto vévodství za Neapolsko-sicilské království a do své nové země přenesl také zděděný řád. To mělo pro budoucnost vážné následky.

Po válkách o španělské dědictví (1748) získal Parmu Karlův mladší bratr (a další syn Alžběty Farnese) Filip (1720-1765), který si začal velmistrovství řádu z titulu vládce pamského vévodství nárokovat.

Neúspěšně, ale roku 1816 jeho nároků využila arcivévodkyně Marie Luisa, dcera rakouského císaře Františka I. a manželka císaře Francouzů Napoleona, které byla po vídeňském kongresu svěřena vláda nad Parmou.

Rodinné dědictví

Marie Luisa obnovila Konstantinův řád jako řád parmský, čímž jej rozdělila do dvou odnoží. Tento stav zůstal zachován i poté, když se po smrti Marie Lui-sy roku 1847 vrátili na trůn Filipovi potomci a převzali nejen Parmu, ale také Konstantinův řád.

Když roku 1861 vzniklo Italské království pod vládou savojské dynastie, byly všechny ostatní panovnické rody – včetně Bourbonů v Království obojí Sicílie (Neapolsku-Sicílii) a Parmě – sesazeny z trůnu. Obě linie tohoto rodu si však Konstantinův řád sv.

Jiří ponechaly a dodnes jej udílejí jako řád rodinný. S tímto stavem ale není ani jedna linie rodu srozuměna a schizma má pro tento řád podobné důsledky jako spory o velmistrovství v Řádu sv.

Lazara, které na konci 60. let 20. století vedly k faktickému rozpadu této organizace. Přetrvávající spory mezi Královstvím obojí Sicílie a Parmou byly zřejmě důvodem vzniku třetí řádové větve, Řádu sv. Konstantina a Heleny, který vznikl v polovině 20. století.

Registrován byl v květnu 1953 ve Švýcarsku coby organizace pečující o ochranu křesťanství. Aktivní byl primárně v charitativní oblasti, a to nejen v Evropě, ale v Africe včetně Egypta.

Jeho pravoslavná (ortodoxní) orientace přispívala ke sbližování s tamními církvemi, a to zejména s řeckou pravoslavnou církví v egyptské Alexandrii. Proto také vzal řád v květnu 1970 v ochranu alexandrijský patriarcha řecké ortodoxní církve.

V roce 1982 byl tomuto společenství udělen status čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. I tento řád se později rozdělil do několika linií, které jsou dnes činné především v západní Evropě a Severní Americe.

Pozoruhodný původ

Do českých zemí řád přivedl Adalbert Esterházy (1918-2002). Tento mimořádně činorodý muž byl ale zároveň velmi kontroverzní osobností, což mělo pro řád pochopitelné důsledky.

Narodil se 13. října 1918 v Domaníně na moravském Slovácku jako syn Jana Kozáka a Filomeny Jiříkové a jeho původ byl stejně pozoruhodný jako pozdější život.

Filomena se totiž narodila v roce 1894 jako nemanželská dcera Karla hraběte Esterházyho de Galantha (1847-1919), hlavy forchtensteinské linie Esterházyů, jednoho z nejslavnějších šlechtických rodů habsburské monarchie. Této větvi náležel nemalý majetek, mj.

rozsáhlý fideikomis Cseklész a Szenc (Bernolákovo a Senec) na dnešním jižním Slovensku.

Veřejné tajemství

Hrabě Karl Filomenu za své dítě nikdy oficiálně neuznal, majetkově ji však zajistil a o jeho otcovství se v rodině vědělo. To byl také důvod kroku, ke kterému o čtvrtstoletí později přistoupil jeho syn Michael (1884-1933).

Protože podle lékařského zjištění nemohla mít jeho manželka Johanna, rozená hraběnka Batthyányová, potomky, rozhodl se pár pro adopci dítěte mužského pohlaví, a volba padla právě na Vojtěcha Kozáka, čtvrtého Filomenina syna. Proč si vybrali právě jeho, nevíme.

Jisté je pouze to, že ani jeden ze dvou Michaelových bratrů tehdy ještě syny neměl a že (ovšem čistě teoreticky) hrozilo vymření forchtensteinské linie.

Problémová adopce

Rozhodnutí Michaela Esterházyho a jeho ženy však nebylo v rodě přijato s nadšením, přestože svědci adopčního aktu pocházeli z řad nejvyšší aristokracie – vedle bývalého ministra zahraničí Leopolda hraběte Berchtolda šlo o Eleméra knížete Lónyaye, manžela belgické princezny Stefanie, vdovy po rakousko-uherském korunním princi Rudolfovi.

K adopci došlo 17. října 1918, tedy necelý měsíc před zánikem Rakousko-Uherska a jedenáct dní před vyhlášením Československa. Hrabě Esterházy však již nestačil panovníka požádat o přenesení šlechtického titulu na svého adoptivního syna.

Protože adopcí docházelo pouze k přenesení příjmení, nikoli šlechtictví, Adalbert se hrabětem nikdy nestal.

Opomenutý příbuzný

Esterházyové navíc s Michaelovým krokem nesouhlasili a chlapce za člena rodiny nikdy nepřijali.

Snad i proto, že se dva měsíce po adopci Michaelovu mladšímu bratru Karlovi (1888-1931) narodil stejnojmenný syn. Důsledně proto dbali, aby se jméno Vojtěcha Kozáka, nyní Adalberta Esterházyho, nikdy nedostalo do prestižních Gothajských almanachů, které evidovaly příslušníky šlechtických rodů.

Jako adoptivní syn Albert nemohl zdědit fideikomisní majetky svého otce (přestože ke zrušení fideikomisů došlo v Československu roku 1924, stále se k jeho ustanovením přihlíželo), které přešly na jeho nevlastního bratrance Karla (1918-1958).

Baťův zaměstnanec

Tento stav musel mladíka velmi frustrovat a nepochybně měl vážný dopad na jeho další život.

Když roku 1933 jeho otec zemřel, byl několik let vychováván na lichtenštejnských statcích na Moravě, a protože z rodového majetku získal jen velmi málo, nastoupil krátce po dovršení plnoletosti jako obchodní zástupce k firmě Baťa.

V této době paralelně užíval jak jméno Adalbert Esterházy, tak Vojtěch Kozák, což komplikuje sledování jeho dalších životních osudů.

Pod dohledem stb

Po okupaci českých zemí roku 1939 emigroval do Británie, odkud se ale záhy vrátil a zapojil do odboje. Jeho tehdejší aktivity nejsou dostatečně zmapovány, jisté však je, že po osvobození vzbuzovaly určitá podezření.

Již koncem května 1945 byl Adalbert Esterházy zatčen a ve vězení strávil téměř dvacet let (1945-1955 a 1958-1968). V mezidobí byl navíc sledován státní bezpečností, a teprve roku 1968 se mu podařilo emigrovat.

Více než desetiletí pobýval v Brazílii, odkud na počátku 80. let odešel do Vídně, kde se stal členem Řádu sv. Konstantina a Heleny. Když se po pádu komunistického režimu vrátil do Československa, začal usilovat o rozšíření činnosti i na toto území.

To se mu podařilo roku v březnu 1995 a o tři roky později byla jedna z centrál řádu přesunuta do České republiky. Adalbert Esterházy alias Vojtěch Kozák zemřel v roce 2002.

Nábožensky tolerantní

Vzhledem k tomu, že se v 90. letech 20. století (katolicky pokřtěný) Esterházy hlásil k pravoslaví, měla jím vytvořená odnož řádu pravoslavný charakter.

Protože tato církev má mezi českým obyvatelstvem tradičně malé zastoupení (a od vzniku samostatné České republiky v ní převládají cizinci), mohla existence čistě pravoslavného řádu působit cizorodě.

Z tohoto důvodu se mohou přidruženými (nikoli ale řádnými) členy stát i příslušníci jiných křesťanských církví. Pro řád bylo také problematické působení pravoslavného kněze Eugena Freimanna.

Ten se roku 2013 dostal do roztržky s tehdejším novým vedením české pravoslavné církve, které nastoupilo po abdikaci metropolity Kryštofa, který tehdy rezignoval v důsledku mediálního skandálu. V současné době se ovšem již Řád sv.

Konstantina a Heleny v České republice stabilizoval. Je respektován pravoslavnou církví v České republice, na Ukrajině i USA a má charakter mezinárodního pravoslavného řádu. V současnosti má několik desítek členů a je rozdělen do řady místních organizací (tzv. komend) v řadě evropských zemí.

Na mezinárodním poli

Často je možné setkat se s tvrzením, že Řád sv. Konstantina a Heleny patří mezi tzv. samozvané rytířské řády.

Již samotná kvalifikace samozvanosti je velmi obtížná, protože v současnosti de iure existuje jediný skutečný rytířský řád, maltézští rytíři, který také jako jediný disponuje státní suverenitou.

(Ani v jeho případě však nejde o svrchovanost klasickou, spojenou s držbou území, ale tzv. funkční, kde absenci vlastního teritoria nahrazuje mezinárodní uznání.) Všechny ostatní rytířské řády mají (a musejí mít) charakter odlišný.

Řád německých rytířů se po první světové válce přeměnil v ryze duchovní společenství s novým názvem Německý řád, jehož řádnými členy mohou být jen kněží a jeptišky (kromě nich má řád s přidruženou organizací familiárů a může 12 významným osobnostem propůjčit titul čestných rytířů).

V současnosti je činný i v České republice. Ostatní rytířské řády charakter klasických duchovních řádů nemají. Vojenský a špitální Řád sv.

Lazara Jeruzalémského (pařížské obedience) je v České republice evidován jako sdružení křesťanů, zřízené Českou biskupskou konferencí dle kanonického práva, Řád sv.

Lazara (maltské obedience) je spolkem a stejně tak charakter spolku má například Habsburky v exilu zřízený (resp. obnovený) Řád sv. Jiří (St. Georgs-Orden). Řád sv.

Konstantina a Heleny má charakter mezinárodní organizace a sdružení, mimo jiné proto, že byl roku 1970 alexandrijským patriarchou řecké ortodoxní církve Mikulášem VI. uznán řádem křesťanských rytířů.

Na poli charit

Na rozdíl od původních rytířských bratrstev, kde bylo hodnostní odlišení (komtur apod.) čistě funkční a vycházelo z teritoriálního členění, převzaly tyto organizace pro svou potřebu strukturu záslužných řádů, která se vyvinula během 18. století.

(rytíři, komtuři/komandéři, velkokřižníci). Členské příspěvky, které tyto řády vybírají, slouží k zajištění chodu řádu, organizaci pravidelných setkání, údržbě kostelů, a především k financování charitativních aktivit. To platí i pro Řád sv.

Konstantina a Heleny, který tyto aktivity rozvíjí nejen v Česku (zejména v severních Čechách), ale také v zahraničí. Vzhledem k existenci ekumenického Řádu sv. Lazara nelze také tvrdit, že v dnešní době fungující rytířský řád by měl být jen římsko-katolický.

Romantika stranou

Nelze samozřejmě tvrdit, že všechny dnes působící tzv. rytířské řády se zabývají charitou a dbají o duchovní rozvoj svých členů. Řada z nich opravdu vznikla na komerční bázi, jiné pak jako místní spolky nadšenců toužících po rytířské romantice.

Tyto „řády“ se obvykle prezentují nejen jako rytířské, ale často též coby monarchistické a šlechtické a svým členů slibují nejen evidenci (či dokonce udílení) erbů, ale také možnost povýšení do šlechtického stavu, za což vybírají vysoké poplatky.

V některých případech nosí členové těchto společenství vznosně znějící (ale v podstatě komické) šlechtické přídomky a jejich „velmistři“ i knížecí tituly.

Je přitom těžko uvěřitelné, že udílení takových titulů v některých případech vychází ze spolkových stanov, potvrzených Ministerstvem vnitra České republiky! Členství v současném rytířském řádu totiž s sebou nenese žádný nárok na šlechtictví.

Není spojeno s výsadami, ale spíše s povinnostmi. Své příslušníky zavazuje nejen k podpoře křesťanské víry, ale především k dobročinnosti, a to jak ve formě finanční podpory, tak osobního zapojení.

To, že v minulosti byli členy rytířských řádů hlavně šlechtici, neznamená, že by tak tomu muselo být i dnes.

O titul nejde

Až do 19. století byl označení šlechtic synonymem plnoprávného člena společnosti, osoby řadící se mezi elitu, která má dnes zcela jiný charakter.

V současnosti je čestné označení rytíř (u některých řádů nahrazené francouzským chevalier) totiž jen odkazem na členství v řádu, který se jako rytířský prezentuje.

Šlechtické tituly v současnosti na našem území nemá právo udílet žádná osoba, zahraniční tituly zde nebyly automaticky platné ani v době monarchie a stejně tak je vyloučené nabytí šlechtictví prostřednictvím adopce či jeho posloupností po ženské linii.

Česká šlechta je v důsledku historického vývoje i nacistické a následně komunistické perzekuce mimořádně málo početná a nelze předpokládat, že by kdy došlo k jejímu rozšíření. Šlechtictví coby právního stavu se dnes dosáhnout prostě nedá.

Snaha vyniknout nad ostatní v této oblasti by proto neměla být důvodem vstupu do řádů (včetně rytířských), jak tomu dnes někdy je, protože by měla souznít se zaměřením těchto řádů – snahou o pomoc bližním a duchovní obrodu.

Jan Županič