Čokoládu znali už staří Mayové a Aztékové. Jejich „hořká voda“ by nám ale určitě nechutnala. Do Evropy se kakaové boby dostaly díky Španělům začátkem 16. století.
Trvalo ale ještě dalších téměř 250 let, než čokoláda nabyla podoby, v jaké si ji vychutnáváme dnes. Jaká tedy byla její cesta z tropického pralesa And do všech koutů Evropy a světa?
Když se řekne čokoláda, každý si představí svoji oblíbenou tabulku, zabalenou v lesklém obalu. Pro mnohé tak může být překvapením, že její objevitelé a první konzumenti ve Střední Americe si ji dopřávali v tekuté formě.
Antropologové našli důkazy, že kakaové boby uměla zpracovat už předolmécká kultura, obývající území dnešního Mexika kolem roku 1900 př. n. l.
Keramika zdobená kakaovníkem (Theobroma cacao) pak byla nalezena v oblasti Veracruz na pobřeží Mexického zálivu, kterou kolem roku 1200 př. n.l. obývali Olmekové, předchůdci Mayů.
Nechutný nápoj
Kakaovníky pocházejí z tropického pralesa Jižní Ameriky, kde rostly na úbočí And v povodí řek Amazonky a Orinoco. Právě odtud je Mayové dopravili do Střední Ameriky, kde se pak rozšířily i mezi Aztéky a Toltéky.
Tyto civilizace se naučily fermentovat, pražit a mlít kakaové boby na pastu, kterou smíchaly s vodou, chilli papričkami a kukuřičnou moukou. Z této směsi pak připravovaly pěnivý čokoládový nápoj. Zjistily, že zlepšuje náladu a působí i jako afrodiziakum.
Nápoj byl však velmi hořký, však také slovo čokoláda pochází z aztéckého xocolātl, což znamená hořká voda.
Čokoláda nad zlato
Olmecká, mayská i aztécká civilizace přisuzovaly čokoládě duchovní a mystické vlastnosti, a proto byla vyhrazena jen vládcům, válečníkům a kněžím při posvátných rituálech. Když značnou část střední Ameriky ovládli kolem roku 1400 n. l.
Aztékové, zjistili, že na jimi obývaném území se kakaovníkům nedaří. Všechny oblasti, na kterých se pěstovalo kakao a které si podrobili, musely proto Aztékům kakaové boby odevzdávat jako daň (nebo dar).
Boby pro ně fungovaly jako platidlo, cenili si jich více než zlata. Rajče stálo 1 bob, králík 3 boby. Za 100 kakaových bobů se daly pořídit služby lehké ženy nebo krůta.
50 šálků čokolády denně
Na rozdíl od Mayů pili Aztékové čokoládu studenou. Spojovali si ji s bohem Quetzacoatlem, o kterém se domnívali, že byl ostatními bohy zatracen právě proto, že se s lidmi podělili o tajemství čokolády.
Prvním Evropanem, který ochutnal tekutou čokoládu, byl zřejmě Hernán Cortés (1485–1547), dobyvatel Mexika.
V roce 1519 se dostal na dvůr aztéckého panovníka Montezumy II. (1466–1520), kde byl svědkem toho, jak mu v průběhu dne servírovali do zlatých šálků čokoládový nápoj.
Za den jich zvládl vypít 50. Cortésovi ze začátku hořký nápoj nechutnal, když si ho ale osladil, úplně mu propadl.
Závislost na čokoládě
Španělé, kteří žili v Americe, si na čokoládu zvykli velmi rychle. Alespoň dle zápisků Josého de Acosty, španělského misionáře, který žil koncem 16. století v Peru a Mexiku:
„Těm, kdož na něj nebyli zvyklí, zdál se tento nápoj odporný, na povrchu měl jakýsi kal nebo pěnu velmi nepříjemné chuti. Španělé, muži i ženy, kteří už se v zemi zabydleli, jsou po této čokoládě nenasytní.“ Sladili si ji třtinovým cukrem a ochucovali skořicí.
Pořád šlo ale o symbol luxusu, určený jen vyvoleným. Kakaové boby do Evropy jako první přepravil Kryštof Kolumbus.
Setkal se s nimi při své čtvrté výpravě do Nového světa, 15. srpna 1502, když se se svojí posádkou zmocnil kánoe, která mimo jiné obsahovala i boby, jež místní obyvatelé nazývali mandlemi a střežili je jako oko v hlavě.
Když však Kolumbus přivezl kakaové boby do Španělska, nevyvolaly žádné nadšení. To změnil až Cortés, když se v roce 1527 vrátil z Nového světa s nákladem bobů a vybavením, potřebným k přípravě čokolády.
Španělské tajemství dobývá Paříž
Po jeho návratu se Španělsko stalo evropskou kolébkou čokolády. Vznikaly zde první čokoládovny, kde se celý den připravovala čerstvá horká čokoláda, později slazená třtinovým cukrem.
Postupně se z pití čokolády stala módní záležitost, ovšem jen v bohatých kruzích. Ač její obliba mezi dvořany rostla, dokázalo si Španělsko své čokoládové tajemství střežit téměř celé století.
Až když si v roce 1615 vzala španělská infantka Anna Rakouská (1601–1666) francouzského krále Ludvíka XIII. (1601–1643), přinesla čokoládu i na francouzský dvůr. Posedlost čokoládou se postupně rozšířila i na další evropské dvory.
Kakaový lis budiž pochválen
Mezi masy se čokoláda mohla rozšířit až s vynálezem hydraulického lisu v roce 1825. Jeho autorem byl holandský výrobce čokolády Casparus van Houten (1770–1858) a ne jeho syn Coenraad Johannes, jak bývá často mylně uváděno.
Když si Casparus otevřel v roce 1815 čokoládovnu v Amsterdamu, jeho zaměstnanci ještě mleli kakaové boby ručně. Vzniklá směs byla míchána s mlékem na čokoládový nápoj, případně se z ní vyráběly sušenky, když se k ní přidal cukr, skořice a vanilka.
Rozšíření mezi masy
Lis patentovaný van Houtenem v roce 1828 způsobil revoluci ve výrobě čokolády, protože umožnil vytlačit mastné kakaové máslo z pražených kakaových bobů. Vznikl tzv. kakaový koláč, který bylo možné rozemlít na prášek, kakao.
Jeho název pochází ze slova kakawa, kterým Olmékové označovali kakaovník a jeho plody. Kakao mělo široké využití v cukrářské výrobě.
Díky kakaovému prášku byla příprava čokoládového nápoje mnohem jednodušší, po jeho smíchání s cukrem a kakaovým máslem navíc vznikla masa ne nepodobná dnešním čokoládovým tabulkám.
Díky lisu se rovněž snížily náklady na výrobu čokolády, a ta se tak stala dostupnou širokým masám.
První tabulková čokoláda
V roce 1838 van Houtenův patent vypršel, díky čemuž mohli kakaový lis začít používat i další výrobci čokolády. Při experimentování s kakaovým práškem pak vytvořili úplně nové produkty.
V roce 1847 například v anglické čokoládovně J. S. Fry a synové vyrobili úplně první tabulkovou čokoládu, byť nekvalitní a hrudkovitou. Švýcarský výrobce Daniel Peter (1836–1919) pak v roce 1875 stvořil první mléčnou čokoládu.
Jeho konkurent Rodolphe Lindt (1855–1909) roku 1879 přišel s dokonale hladkou texturou čokolády, která se rozplývala na jazyku, a to díky metodě konšování, jejíž byl autorem. Čokoládové pralinky spatřily světlo světa až v roce 1913.
Skvělé účinky na vojáky
Zajímavé je, že ač čokoládu dala světu Střední Amerika, obyvatelé Severní Ameriky se pro ni zpočátku nijak nenadchli, na rozdíl od starého kontinentu. To změnila až první světová válka.
Mezi roky 1914 až 1918 začaly americké potravinářské podniky (zejména čokoládovny Miltona S. Hersheye) vyrábět velké bloky hořké čokolády, které se přepravovaly za vojáky na evropská bojiště.
Velitelé si uvědomili, že čokoláda zahání hlad i depresi, uklidňuje, tlumí bolesti při zraněních a zvyšuje vytrvalost vojáků. Francouzští vojáci pak například dostávali čokoládu Banania s obsahem banánové moučky.
V boji proti nacistům
Po první světové válce se vojáci, kteří si na čokoládu zvykli na frontě, začali domáhat této pochoutky i ve své domovině. Ve 2. světové válce tak byla čokoláda už běžnou součástí každodenního přídělu všech spojeneckých vojáků.
Ruská čokoláda, pocházející z podniku „Rudý říjen“, byla tak výživná, že jí stačilo vojákům sníst jen 100 gramů, aby jim nahradila celodenní stravu.
Když byl legendární letec Alexej Maresjev (1916–2001) v březnu 1942 sestřelen nad nepřátelským územím a přišel o obě nohy, dokázal se plazit do bezpečí celých 18 dní. Energii mu dodávala právě čokoláda.
Čokoláda je stále výjimečná
Ač by se mohlo zdát, že v současné době je čokoláda už všední záležitostí, není tomu tak. I když si ji můžeme dopřát, kdy chceme, čokoládě se přece jen podařilo uchovat si statut něčeho exkluzivního.
Obdarováváme jí své blízké, dopřáváme si ji za odměnu a při speciálních příležitostech. Češi čokoládu milují, jinak by jí těžko každý spořádal 4 kg ročně.
Navíc se ukazuje, že hořká čokoláda konzumovaná v rozumné míře má opravdu velice pozitivní účinky na lidské tělo.
