Idea obrovských zbraní schopných střílet na vzdálenost stovek kilometrů pominula s rozvojem řízených střel a inteligentních naváděcích systémů. Ještě v 60. letech minulého století se ale mnohým zdála proveditelná.

Gravitace je neúprosná a každý objekt, který se chce vymanit z její nadvlády, musí pořádně zabrat, než opustí modrou planetu.

První kosmická rychlost, nezbytná k dosažení oběžné dráhy, je 7,9 km/s (28 440 km/h), pro úplné opuštění zemského vlivu je to však už 11,2 km/s (40 320 km/h). To je asi 30krát rychleji než vypálená kulka z pistole. Síla, kterou je potřeba vyvinout, je nesmírná.

Gerald Bull (1928–1990) na počátku 60. let uvažuje o jiném řešení – co dostat družice na oběžnou dráhu jinak?

Kanón do vesmíru

Své první návrhy Bull rozvíjí ještě pod patronátem Spojených států amerických a Kanady. Jejich společným dítětem je projekt HARP (High Altitude Research Project), určený ke studování balistiky těles vracejících se do atmosféry.

Pomocí upravených armádních děl vystřeluje Bull a další vědci meteorologické sondy na nižší orbitu a sledují jejich pád. Projekt utne probíhající válka ve Vietnamu.

Rozčarovanému inženýrovi se otevřou dveře až v roce 1981. Seriózní nabídka na postavení vesmírného děla přichází. Jenže z Iráku…

Spolupráce s rizikem

Saddám Husajn (1937–2006), faktický vládce Iráku, nachází v Bullovi zalíbení a v roce 1988 se kontrakt uzavírá. Kanaďan dostává 25 milionů dolarů na realizaci Projektu Babylon. V plánu jsou celkem tři superděla:

dvě, zvaná Velký Babylon, o ráži 1 000 mm (1 metr) – a jedno testovací, Baby Babylon, o ráži 350 mm. Vzhledem k enormní délce hlavně, která u dvou velkých děl dosahuje 156 metrů, má být lauf pohřbený v zemi pod úhlem 45 stupňů.

Teoreticky dokáže vystřelit projektil o váze 600 kilogramů až na vzdálenost 1 000 kilometrů, s úsťovou rychlostí 2–3 km/s (cca 10 000 km/h). Nic z toho se nedokončí.

Dne 22. března 1990 je Gerald Bull zastřelen třemi kulkami do zad a dvěma do hlavy ve svém bruselském bytě.