Francouz Charles Rigoulot (1903–1962) zasvětí svůj život hlavně sportu. Hraje fotbal, rugby, závodí na atletických oválech i automobilových drahách. Žádná disciplína, žádné odvětví ho ovšem neuchvátí tak, jako zvedání nejrůznějších závaží.
Narodí se jako nejmladší z osmi dětí. Už jeho táta je pořádný pořízek. Místo vrcholového sportu ale raději uplatňuje sílu ve svém oboru – řeznictví. Synovi ovšem ve štěstí nebrání. „Dělej, co chceš.
Hlavně se nikdy nevzdávej!“ vštěpuje mu do hlavy už od prvních krůčků. A mladý Charles ho poslechne. Cvičí, posiluje, sportuje. Do úmoru. Občas to bolí, často se druhý den nemůže ani postavit na nohy.
Dřina, zasvěcená vzpěračské kariéře, ale brzy nese první ovoce. V pouhých 20 letech si na krk pověsí zlatou olympijskou medaili za svůj jedinečný výkon v polotěžké váze. Je to první vlaštovka, za kterou se následně vyvalí celé hejno.
Rekordman tělem i duší
Příštích několik let sbírá jedno ocenění za druhým a většinou přitom stačí ještě překonat nějaký ten rekord. Jen mezi lety 1923–1926 jich ustanoví osm! A ani k tomu nepotřebuje obě ruce. V roce 1925 trhne pravou rukou 101 kg!
V roce 1930 se pak stane prvním mužem, který zvedne slavnou Apollonovu vlakovou nápravu, tedy železniční kola spojená osou. Váha? 166 kg! Jeho popularita roste raketovým tempem.
Zvláště potom, co se svými siláckými kousky obráží Evropu v profesionálních exhibicích. V období mezi dvěma válkami je jedním z nejlepších vzpěračů na světě.
Neudrží nervy a skončí za mřížemi
V květnu 1931 ovšem přijde průšvih. Při překonávání vlastního světového rekordu v nadhozu se vážně poraní, což prakticky ukončí jeho profesionální vzpěračskou kariéru. Sportovních aktivit má ale pořád dost. Doma na zadku prostě sedět neumí.
Jako automobilový závodník absolvuje legendárních 24 hodin Le Mans, piluje kulečník, hraje a zpívá v divadle a občas si jde protáhnout tělo do cirkusu. Činorodost, se kterou proplouvá životem, nepřeruší ani druhá světová válka.
Sport vymění za odboj, jenže stačí jedna ostřejší výměna názorů s jedním z nacistů a po dobře mířeném pravém háku se jeho novým domovem stává zajatecký tábor Stalag II-D.
Sny promítne do dcery
Dlouho se tu ovšem neohřeje. Jednoho dne napne své ocelové svaly, holýma rukama ohne mříže na okně své cely a za chvíli už mizí v dálce. Válku se mu nakonec podaří ve zdraví přečkat.
Po ní už to na nějaké velké sportování není, a tak Rigoulot přesedne do funkcionářského křesla a ve chvílích volna se věnuje své dceři Danielle (*1944), do které promítne svou nenaplněnou touhu po úspěchu v zimních sportech, zejména v krasobruslení.
Ještě se dožije toho, jak šikovný potomek třikrát za sebou vyhraje národní šampionát. Jen ta olympiáda jí nevyjde. K otcově zlaté přidá v roce 1960 jen 13. místo. O dva roky později se francouzský silák odebere na onen svět. Nečekanému srdečnímu infarktu nedokáže čelit ani jeho dokonalá muskulatura.
