Sirény, kterým patří také podstatně méně lichotivý český název ochechule, patří k nejzajímavějším skupinám savců současného světa. Ačkoliv žijí výhradně ve vodě a tělem připomínají nejspíše tuleně, jsou jejich nejbližšími příbuznými sloni.

Paleontologům však stále chyběl důkaz, že tato skupina pochází stejně jako jejich příbuzní z Afriky. Tedy –  až donedávna.

Pro tyto savce existuje nicméně ještě jedno, také poměrně přiléhavé pojmenování: mořské krávy. Kravám, tedy sudokopytníkům, sirény sice také příbuzné nejsou, toto pojmenování však dobře vystihuje jejich životní styl.

Všichni současní zástupci tohoto savčího řádu tráví prakticky veškerý svůj čas pomalým popásáním na porostech mořských řas v teplých mělkých mořích a řekách, které jakési podvodní louky skutečně velmi připomínají.

Jak to však bylo s jejich láskou k vodě v době, kdy byl jejich rod ještě v plenkách? A odkud vlastně pocházejí? Na tyto otázky dnes vědci dokážou odpovědět daleko lépe, než před několika málo měsíci. S rozpletením mnoha záhad napomohl šťastný nález z Tuniska.

Milovníci teplých vod

Při pohledu na dnešní druhovou bohatost řádu sirén by se chtělo říci, že specialisté na ně to mají vlastně poměrně jednoduché. Dnešní svět obývají pouze 4 druhy, které vědci dělí do dvou skupin (čeledí).

První, o poznání početnější, jsou kapustňáci. Najdeme mezi nimi i jediný výhradně sladkovodní druh, kapustňáka jihoamerického (Trichechus inunguis) obývajícího říční systémy Amazonky a Orinoka.

Zbylé dva druhy kapustňáků, kapustňák senegalský (Trichechus senegalensis) a kapustňák širokonosý (Trichechus manatus) žijí v mělkých příbřežních vodách západní rovníkové Afriky.

Teplá a mělká moře má v oblibě i jediný současný zástupce čeledi dugongovitých (starším českým názvem moroňové), dugong indický (Dugong dugon).

Jeho vlastí není jen pobřeží Indie, jak by název napovídal, ale široká oblast v okolí Indického oceánu od východního pobřeží Afriky po Austrálii.

Jeho příbuzným byl i severský obr koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), ten však je již od roku 1768 počítán mezi člověkem vyhubené druhy.

Podivuhodní příbuzní z Afriky

Sirény jsou odborníky na vývoj savců řazeni do jedné ze tří základních linií placentálních savců (tedy těch, kteří nepatří ani k vačnatcům, ani k vejce snášejícím ježurám a ptakopyskům). Jde o skupinu Afrotheria, tedy doslova „africká zvířata“.

Sem vědci kromě damanů a chobotnatců řadí ještě termitožravé hrabáče, kteří nejvíc ze všeho připomínají prasátka s dlouhýma ušima; drobné, myši připomínající bércouny a také rejskům podobné afrosoricidy, které známe z Madagaskaru a přilehlých ostrovů.

Jak již jméno Afrotheria napovídá, byla původní pravlastí celé této skupiny Afrika. Znamená to, že se s nimi setkáváme pouze v Africe? Ano i ne.

Některé skupiny, jako jsou například hrabáči, bércouni či afrosoricidi, jsou skutečně omezení výhradně na Afriku a přilehlé ostrovy. Dokonce to vypadá, že nikde jinde ani v minulosti nežili. Ale co třeba nejbližší příbuzní sirén, sloni?

S nimi se dnes sice setkáváme jen v Africe a jižní a jihovýchodní Asii, v minulosti však byli jejich předkové a příbuzní (mamuti, mastodonti a další) k vidění jak na širých stepích Asie a Evropy, tak na prériích Severní Ameriky i severních oblastech Jižní Ameriky.

Koupaliště jménem Tethys

Se sirénami však byla situace ještě složitější. Svůj největší rozvoj zažily stejně jako jejich příbuzní s chobotem v průběhu třetihor. Na rozdíl od nich však nebyla fauna sirén zjevně nikdy příliš druhově početná.

Dodnes znají paleontologové asi 50 druhů ve čtyřech různých čeledích (tedy o dvě více, než kolik jich známe ze současnosti).

Nejstarší zástupci sirén byli pochopitelně suchozemskými zvířaty, která se jak se sluší a patří pohybovala po čtyřech nohou. Jejich sestup do vody a postupné plné přizpůsobení tomuto živlu jim však umožnilo, aby se začali šířit po celém světě.

Jejich prvním rejdištěm se staly vody oceánu jménem Tethys oddělujícího dva superkontinenty Laurasii (severní) a Gondwanu (jižní) po větší část třetihor.

Není proto divu, že zástupci dnes již vyhynulých skupin byli nalezeni na mnoha různých místech na světě, Afriku nevyjímaje. Donedávna však museli specialisté na sirény čelit jednomu nepříjemnému paradoxu.

Zástupci jejich nejstarší a vývojově nejprimitivnější skupiny byli doposud nalezeni výhradně na Jamajce. Tedy z Afriky poněkud z ruky.

Nenápadná kostička z Tuniska

Pátrání po jakémkoliv důkazu, že nejstarší sirény skutečně pocházejí z Afriky, se proto stalo mezi paleontology skoro posedlostí. Naděje svitla v roce 2008, kdy byl v pohoří Djebel Chambi v severoafrickém Tunisku učiněn na první pohled zcela nenápadný nález. Šlo o důležitou část lebky, kost skalní (os petrosum).

Tento nález se naštěstí dostal do rukou tuniských a francouzských odborníků. Ti si vzali na pomoc nejmodernější techniku a dali se do zkoumání. O tom, že šlo o velmi náročný projekt, svědčí fakt, že jeho výsledky oznámili světu teprve před několika měsíci.

Verdikt nad tuniským nálezem zněl nakonec jednoznačně: jde o skalní kost z těla velmi staré sirény. Nález pochází z přelomu ypresianu a lutenianu v třetihorní epoše eocénu, tedy z období před 48,6 miliony let.

Stáří tvora, z něhož kost pochází, z něj dělá přinejmenším současníka druhů nalezených na Jamajce. Dost možná je i přinejmenším o nějaký ten stotisíc let starší.

Co prozradilo ucho?           

Možná si řeknete, že nález jediné kosti je příliš málo. Pro paleontology však není nalezení samotné kosti skalní zas až takovým překvapením. Tato kost totiž skutečně dělá čest svému jménu a je prakticky ze všech kostí těla nejtvrdší.

Snadno také fosilizuje, a proto se nezřídka stane, že je jedinou částí těla, která je z dávno vyhynulého tvora nalezena. Pro paleontology je však zároveň zdrojem mnoha důležitých informací.

„Tato kost sousedí s mnoha důležitými strukturami, jako je mozek, kraniální nervy a krkavice.

Navíc je v ní u všech savců uloženo vnitřní a střední ucho,“ vysvětluje význam nálezu jeden z účastníků výzkumu Julian Benoit z Vědeckotechnologické univerzity ve francouzském Montpellier.

S pomocí rentgenu dokázali vědci zrekonstruovat podobu vnitřního ucha a nakonec se směle pustit do rekonstrukce životního stylu? Ptáte se, jak je možné vyvozovat tak dalekosáhlé závěry pouze na základě tak malé části kostry?

Vodní předkové slonů

Nejde o žádné hádání z křišťálové koule. Pohled do jejího nitra ukázal, že už tyto pradávné sirény vlastnili přizpůsobení, které jim umožňovalo život ve vodě. Takové ucho se v mnohém podobá například uchu kytovců (velryb či delfínů).

Ti sice nejsou sirénám vůbec příbuzní (jejich nejbližšími příbuznými jsou hroši a další sudokopytníci), život ve vodě si však vynutil v jejich uchu velmi podobné změny.

Vědci tedy usoudili, že tuniský druh, který se zasloužil o „návrat“ sirén zpátky do Afriky, žil již přinejmenším částečně ve vodě. Šlo patrně o sladkovodní močály, kde se sirény živily stejně jako jejich dnešní příbuzní řasami.

Vědci byli však ve svých teoriích nakonec ještě odvážnější. Tuniský nález podle nich ukazuje, že společný předek sirén a slonů žil pravděpodobně také tímto životním stylem. Napadlo by někoho, že sloni jsou vlastně původně vodní zvířata?