Brno jako druhé největší české město ukrývá samozřejmě spoustu pozoruhodných a tajemných míst. Mnoho z nich souvisí s údajnou spletí podzemních chodeb a starých katakomb, které se pod povrchem mají nacházet.

Že nejde jen tak o nějakou fámu má dokládat i děsivý případ z roku 1976. Co se tehdy odehrálo na jedné obyčejné tramvajové zastávce?

Vypadá to zprvu jako běžný nedělní den. Ospalé Brno se jen neochotně probouzí a z tramvaje v Pekařské ulici vystupuje z tramvaje osmapadesátiletý Miroslav Šudák.

Netuší, že tramvajový ostrůvek, na který si právě stoupá, se přes noc změnil ve smrtící past. Past, která bohužel sklapne.

Pod nohama muže se objeví zvětšující se propadlina, ze které vyvěrá proud vody a bahna. Šudáka zachrání, že se stačí zachytit kabelů, které trčí ze země.

Jeho volání o pomoc vyslyší jen jediný člověk – opodál stojící květinářka Marie Bartošová. Ta neváhá a spěchá k muži, který doslova bojuje o život.

Jenže jakmile si stoupne na kraj jámy, aby mu podala ruku, země se pod ní propadne a i ona padá do kalné páchnoucí vody. Na rozdíl od Šudáka se však nezvládne ničeho zachytit a mizí v hlubinách na dně stoky. Co se s ní mohlo stát a co tuto hrozivou nehodu způsobilo?

Kdo za to může?

V dalších minutách už na místo přijíždí hasiči, kterým se daří zachránit vyděšeného muže zoufale se držícího kabelů.

V okolních domech je také okamžitě uzavřena voda, elektřina i plyn a všichni se snaží přijít na to, zda je vůbec možné, aby žena svůj pád do hlubin pod Brnem přežila.

Rozjíždí se rozsáhlé vyšetřování toho, proč k hrozivému incidentu vlastně došlo a zda za něj někdo nese zodpovědnost. Záhy je zřejmé, že na vině je především prasklé potrubí a voda, která kvůli nekvalitním zastaralým stokám vytvořila pod ulicí velkou dutinu.

Dutinu, která byla patrně propojena s dalšími prostorami, které se dosud nepodařilo zmapovat. Řada lidí přitom dnes tvrdí, že tragédii bylo možné zabránit, kdyby úřady prasklé potrubí, o kterém věděly, řešily hned tak, jako se to ostatně dělá dnes.

Neznámo pod nohama

Ať už to je se zodpovědností jakkoliv, pracovníci vodáren se dlouho nevzdávají při hledání ženy nebo alespoň jejího těla. „Jen málokdo věřil, že ji najdou živou. Chtěli ji však alespoň důstojně pohřbít,“ psalo se v tehdejším brněnském deníku Rovnost.

Dochází tak k vytěžení dobrých osmi metrů zeminy a ke kontrole několika kilometrů odpadních šachet – vše je ale marné.

Marie Bartošová mizí beze stopy a ani po deseti letech se její tělo nedaří objevit. Nakonec je definitivně prohlášena za mrtvou a – byť se zpožděním – dochází k podrobnějšímu mapování brněnského podzemí. To ostatně probíhá dodnes a hotové nebude nejspíše nikdy.

Jeho znalec Aleš Svoboda tvrdí, že pod městem mohou být celé sklepní labyrinty ze 17. a 18. století. „Nejen pod dvory či sousedními objekty, ale zasahují hluboko před uliční čáry, pod veřejná prostranství, ulice i náměstí,“ říká.

Byla to ona?

Patrně největšího oživení se případu zmizelé Marie Bartošové dostává v roce 1992. Tehdy nachází dělníci při odstraňování skládky u kanalizační výpusti na Kšírově ulici v brněnských Horních Heršpicích pozůstatky spodní části lidského těla.

Trvá dva roky, než policisté oznámí, že ostatky skutečně patří Bartošové.

Jenže navzdory takovému závěru o tom mnoho odborníků dodnes pochybuje. Zmíněný Aleš Svoboda například upozorňuje, že je technicky nemožné, aby se z Pekařské ulice dostalo tělo až k výpustit v Horních Heršpicích. „Na nalezených vzorcích navíc nikdy nebyl proveden test DNA,“ dodává.

Mohlo nakonec tajemné brněnské podzemí vypravit tělo někoho úplně jiného? A pokud ano, kde skončila po svém odvážném pokusu o záchranu nebohá Marie Bartošová?