Superschopnosti, které pomáhají zvířatům přežít

Každé zvíře se snaží přizpůsobit prostředí, ve kterém žije. Některá to dovedla k dokonalosti a jejich schopnosti jim můžeme jen závidět.

Adax nubijský

Výskyt: dříve pouště a polopouště od Sahary až po Súdán a Egypt, dnes ostrůvkovitě v Nigeru, Čadu, Mauretánii či Libyi

Adaxové jsou kriticky ohroženým druhem. Jsou to pomalí běžci, takže často padnou za oběť rychlejším predátorům, případně lidským lovcům.

Adaxové jsou poměrně vysoké antilopy, obývající pouštní oblasti. Pro život v nich jsou ideálně vybavené.

Mají široké paznehty, takže se neboří do písku, nejsou navíc závislé na povrchových zdrojích vody, jichž je v poušti nedostatek, stačí jim totiž voda, kterou přijmou v potravě. Živí se pouštními trávami, keři a akáciemi.

Aktivní jsou spíše v noci, ve dne odpočívají. Jejich letní srst mívá světle pískovou až bílou barvu. To jim pomáhá odrážet sluneční paprsky a nepřehřívat se. Naopak v zimě jim srst ztmavne na šedohnědou je hustší, a tak kumuluje teplo.

Lyrochvost nádherný

Výskyt: australský endemit, lesy jihovýchodní Austrálie od Victorie po Queensland

V oblasti Nového Jižního Walesu umějí tito ptáci napodobit zvuk stupnice hrané na příčnou flétnu.

Tento bažantovi podobný pták je s velikostí až jednoho metru nejdelším pěvcem na světě vůbec. Největší chloubou samce je jeho dlouhý ocas tvořený šestnácti pery, z nichž dvě jsou výrazně zbarvená.

Právě ta se v minulosti často stávala ozdobou dámských klobouků. Trvá přitom až 7 let, než ocas samci doroste do plné velikosti. Ocas hraje velmi významnou roli v námluvách těchto ptáků.

Samec se snaží partnerku ohromit svým tancem, u kterého ocasní pera rozevírá, a zpěvem. Tito ptáci jsou totiž geniálními imitátory, dokážou věrně napodobit odposlouchané zvuky, ať už jde o zpěv jiných ptáků, zvuk praskající větvičky nebo máchání křídel.

Ptáci žijící v blízkosti lidí pak imitují motorovou pilu či cvaknutí fotoaparátu. Různé zvuky vydávají i samičky při obraně hnízda.

Surikata

Výskyt: skalnaté a písčité oblasti jihozápadní Afriky

Surikaty vylézají ráno z nor a sluní se. Postaví se na zadní tlapky a podepírají se dlouhým ocasem.

Tyto drobné, hnědě zbarvené a velmi rychlé šelmy obývají suché savany, polopouště a pouště. Vytvářejí kolonie až o třiceti členech, kterým vévodí dominantní pár, jenž se jako jediný smí rozmnožovat.

Žijí v soustavách podzemních nor, které před nimi vyhrabaly zemní veverky. Každý člen kolonie má nějakou úlohu. Obzvláště důležití jsou strážci hlídající před predátory, na něž upozorňují varovným pištěním či zvukem podobným kvokání.

Surikaty výborně vidí do dálky. Dokonce se mohou dívat i přímo do slunce. Umožňují jim to tmavé kroužky kolem očí, které slouží jako sluneční brýle. Černá srst totiž sluneční záření blokuje.

Ostnatá myš

Výskyt: velké příkopové údolí Afriky – Keňa, Somálsko, Súdán, Uganda

Percivalovy ostnaté myši žijí ve výšce až 1000 metrů nad mořem, ve skalnatých oblastech pokrytých lávou. Jsou to hmyzožravci.

Percivalova ostnatá myš je spolu s Kempovou ostnatou myší jediným zástupcem savců, který je schopen úplné regenerace poškozené tkáně. Tito drobní afričtí hlodavci mají křehkou kůži, jež jim pomáhá uniknout predátorům.

Když je totiž nějaká šelma chytí a zakousne se jim do kůže, ostnaté myši tuto část pokožky odhodí. Následně jim znovu doroste, a to včetně chlupů, potních žláz, a dokonce i chrupavek.

Regenerace tkání byla pozorována u korýšů, hmyzu, plazů i obojživelníků, u savců v takové míře ne. Vědci věří, že zkoumání mechanismu obnovy tkání u těchto hlodavců může v budoucnu pomoci i s regenerací lidských tkání.

Medúza Benjamina Buttona

Výskyt: mírné až tropické vody všech světových oceánů

Své jméno získala podle hlavního hrdiny knihy Francise Scotta Fitzgeralda Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Benjamin se totiž narodí jako stařec a postupně mládne.

Medúza se vyvine z polypu na dně moře a většinou zemře na nějakou nemoc, nebo v tlamě predátora. Ovšem v období hladovění, při náhlé změně teploty či snížení slanosti moře, případně vlastního poškození je schopna se transformovat do mladšího stádia.

Promění se v cystu ve tvaru kapky, která vytvoří kolonii polypů, tedy první vývojové fáze medúzy. Během tohoto procesu se všechny její buňky kompletně promění, ze svalových buněk se mohou stát třeba buňky nervové.

Díky nepohlavnímu rozmnožování pak vznikne kolonie polypů schopná vyprodukovat stovky kopií původního dospělce. Tento proces může medúza zopakovat až dvanáctkrát, takže je prakticky nesmrtelná.

Hroch obojživelný

Výskyt: Afrika, na jih od Sahary

Hroši byli dlouho pokládání za příbuzné prasat, ve skutečnosti jsou jejich nejbližšími příbuznými kytovci.

Kůže hrochů je lysá a velmi tlustá, v některých místech až 3 cm. Pod ní se nachází asi pěticentimetrová vrstva tuku. Ač pojem hroší kůže evokuje hrubost a necitelnost, ve skutečnosti je jejich kůže velmi citlivá a snadno popraská.

Naštěstí je prostoupena potními a mazovými žlázami, které vylučují olejnatý sekret růžové barvy. Odtud plynou pověry, že hroši potí krev. Ve skutečnosti tento sekret chrání hroší kůži před slunečním zářením, zvlhčuje ji a funguje také jako antibiotikum.

Odpařování sekretu navíc napomáhá hrochům ochladit tělo při vysokých okolních teplotách a ve vodě snižuje odpor jejich těl při plavání.

Vačice

Výskyt: Severní, Střední a Jižní Amerika

Pro vačnatce je charakteristické, že se jejich mláďata rodí ve velmi raném stádiu vývoje a následně se vyvíjejí v matčině vaku.

Vačice jsou menší až středně velcí vačnatci žijící výhradně na americkém kontinentu. Jsou to všežravci s širokým spektrem potravy.

Mezi jejich nejoblíbenější pochoutky patří i jedovatí hadi, v průběhu let si proto vypěstovali značnou odolnost vůči jejich jedům. Vědci doufají, že na základě zkoumání vačic budou schopni vytvořit účinnější séra proti hadímu uštknutí pro lidi.

V přírodě se vačice dožívají pouze nízkého věku, protože jsou častým cílem útoku predátorů. Vůči tomu si vyvinuli obranný mechanismus, není jisté, do jaké míry vědomý. V případě ohrožení totiž vačice „omdlí“, takže vypadá jako mrtvá.

Je strnulá, má vyceněné zuby, z tlamy jí odkapávají sliny, oči má přivřené a vydává specifický zápach. Z tohoto stavu se však po několika minutách až hodinách dostane.

Delfín skákavý

Výskyt: v mořích a oceánech tropického, subtropického až mírného pásma, včetně Středozemního a Černého moře

Schopnost spát s jedním okem otevřeným není ve zvířecí říši zase tak ojedinělá, vedle delfínů a velryb to v menší míře dokážou i krokodýli, tučňáci, sokoli stěhovaví, kosi, kapustňáci či jihoameričtí lachtani.

Delfíni patří mezi kytovce, jediné savce, kteří se naplno vrátili ze souše do vodního prostředí. Jejich těla proto musela projít celou řadou důmyslných adaptací. Delfíni dýchají plícemi, musejí proto každých 30 minut vyplavat na hladinu, aby se nadechli.

A to ve dne i v noci, což se neobejde bez aktivního pohybu a činného mozku. Delfíni dilema mezi spánkem a nutností vyplavat na hladinu je vyřešen střídavým odpočinkem vždy jen jedné mozkové hemisféry. Polovina jejich mozku bdí, zatímco druhá spí.

Na základě experimentu vědci dokonce zjistili, že i se spící polovinou mozku dokážou delfíni plnit po vcelku dlouhou dobu i poměrně složité úkoly.