Temperamentní flamenco je pro většinu světa znakem španělské národní identity. Ale ne vždy to s ním bylo tak jednoduché.

Dnes se těší uměleckému i akademickému respektu, což potvrzuje i skutečnost, že ho UNESCO v roce 2010 prohlašuje za součást světového nehmotného kulturního dědictví.

Flamenco je umělecká forma zahrnující tanec s řadou prvků, jako je tleskání rukama, luskání prsty či podupávání, zpěv a hudba, stěžejní je kytara.

Podle všeho má původ v jižním Španělsku, v regionech Andalusie a Murcie, ale je také formováno vlivy z Karibiku, Latinské Ameriky i Evropy.

Od poloviny 19. století se tanec rychle rozšíří do městských center, kde se stane součástí tamní kultury a zábavy a vzkvétá i díky zvýšenému cestovnímu ruchu.

Španělé z vyšších kruhů mají vztek, že si cizinci spojují jejich zemi hlavně s flamenkem, protože je historicky svázáno především s opovrhovanou romskou komunitou a nejčastěji je k vidění v ošuntělých částech měst. Bojují tedy proti této image všemi prostředky.

Vulgární brzda pokroku

Nejhlasitější jsou tři hlavní skupiny odpůrců: katolická církev a její konzervativní spojenci, levicoví politici a intelektuálové a vůdci dělnických revolučních hnutí. Každá z nich má své důvody ke kritice.

Podle církve jde o nestoudnou zábavu ohrožující morálku. Mnoho pokrokových intelektuálů se domnívá, že spolu s druhou „metlou“ – býčími zápasy – udržuje zemi v křeči zaostalosti.

Pro reformátory a revolucionáře z dělnické třídy zase flamenco a s ním spojený životní styl odvádí dělníky od toho, aby se mohli naplno účastnit revoluce a nastolení nových pořádků.

K pozvednutí obrazu flamenka vede až jeho nově nabytá popularita, ke které přispěje řada světových veletrhů a výstav na přelomu 19. a 20. století

Cesta k výdělku i vysoké umění

Pak ale přichází krvavá španělská občanská válka (1936–1939), která přinutí zemi podpořit jiné druhy národní identity, a tanec opět na čas upadne v nemilost.

Ale v 50. letech potřebuje režim generála Franciska Franka (1892–1975) peníze a flamenco se jim skvěle hodí k nastartování turistického ruchu.

Roste počet klubů, které se na flamenco zaměřují, v turistických brožurách i palubních časopisech v letadlech se objevuje velké množství inzerátů týkajících se tohoto tance, profesionální tanečníci flamenka jsou zváni na mezinárodní akce a výstavy.

Strategie funguje, režim na toto lákadlo přitáhne miliony turistů a může financovat ekonomický boom v letech 1959 až 1974. Po Frankově smrti využijí potenciál flamenka samostatní obchodníci. Dnes se jeho role opět mění:

zaměřují se na něj umělci i učenci, což dokazuje jeho historický a umělecký význam pro Španělsko.