Pavouček vodouch stříbřitý je hmyzí predátor, který neloví ani nežije na souši, ale jeho domovem se stala říše pod vodní hladinou.

Vodouch je sice jedním z nejjedovatějších pavouků na našem území, ale útočný není. Dospělí jedinci jsou velcí asi jako křižák (10–15 mm pro samce a cca 9 mm pro samičku).

Živí se larvami vodního anebo jen v nehybné vodě se množícího hmyzu, jako jsou například komáři, takže je velmi užitečný. Nikoliv jeho jídelníček, ale způsob života je to, čím se podstatně odlišuje od zbylých zástupců osminohého rodu.

Vodouch totiž navzdory místu výskytu nemá žábry a do svého příbytku, oné stříbřité bublinky spletené z tenounkých vlákének pavučiny, si musí vzduch dopravovat z hladiny.

Není to však nikterak často a v momentě, kdy je přístřešek hotový, mu stačí vyplavat vzhůru po vodícím vlákně zhruba jednou za den. Bublinky vzduchu přenáší zachycené mezi chloupky na zadečku. Vědci však nedávno zjistili, že jeho vynalézavost jde ještě dál.

Umělé žábry

Vlákna jeho potápěčského zvonu jsou totiž natolik jemná, že dokážou propouštět molekuly kyslíku rozptýlené ve vodě. Tento proces začíná fungovat v momentě, kdy pavouk „vydýchá“ kyslík ve svém kesonu na koncentraci nižší, než je v okolní tekutině.

Vodouch ve stojatých vodách zarostlých vegetací tráví téměř veškerý svůj čas, ačkoliv se na souši dokáže pohybovat neméně hbitě. Pod hladinou močálu loví, spí i vyvádí mladé. Samička klade vajíčka přímo ve svém podvodním příbytku, v němž také probíhá páření.

Je jednou z mála příslušnic pavoučího rodu, která je menší než její partner. I její lovecká strategie je jiná. Zatímco sameček svou kořist ve vodním království aktivně pronásleduje, samička na larvy a hmyz útočí ze zálohy.

Ani na zimu vodouch neopustí svůj mokrý příbytek. Buď svou komoru utká o něco větší, zapouzdří ji a pod ledem hibernuje až do jara, anebo ke stejnému účelu využije prázdnou hlemýždí schránku či lasturu.