Bièvre pramení u vsi Bouviers, měří 33 kilometrů, v Paříži protéká 5. a 13. obvodem a nedaleko vlakového nádraží Austerlitz se vlévá do Seiny. Na mapě ji však budete hledat marně. Byla totiž v minulých staletích zneužita, zničena a nakonec pohřbena.

U řeky se jménem po bobrech, kteří tu od nepaměti stavěli své hráze, žijí lidé už od neolitu. Kolem 11. století je zapřažena do práce a začíná pohánět vodní mlýny, které vyrůstají na jejích březích. Od počátku 14. století slouží také prádelnám.

Od roku 1376 dostávají  řezníci zákaz znečišťovat Seinu odpadem ze své práce a začnou se usazovat kolem řeky Bièvre. Později se přidají také koželuhové, obuvníci, barvíři a další profese, které nařízení z roku 1673 vyžene z centra Paříže.

Brzy se po obou březích mačkají továrny a podniky všeho druhu. Koželužny, chemické čistírny, jatka, pivovary, textilky, papírny a další průmyslové podniky.

Pohřběte ji hluboko!

Po staletích zneužívání se z říčky stává páchnoucí žumpa a potenciální zdroj nebezpečných epidemií. Z lékaři provedeného zkoumání pařížské vody v roce 1791 vyplyne, že nejhorší situace je u ústí Bièvre.

„Voda má téměř černou barvu, do okolí šíří nesnesitelný zápach a je možným zdrojem infekcí a smrtelných chorob,“ píše se ve zprávě.

„V řece není žádná vegetace, ryby, raci ani žáby, jen mnoho krys.“ Město se stále víc bouří proti oblasti, kterou bychom mohli nazvat první průmyslovou zónou v Evropě, a sílí tlak na řešení situace a přesunutí všech rizikových podniků za město.

Příležitost se naskytne při masivní přestavbě Paříže v letech 1852 až 1875, kterou nařídí císař Napoleon III. (1808–1873) a na jeho přání naplánuje a řídí architekt a pařížský prefekt baron Georges-Eugène Haussmann (1809–1891).

V době, kdy padají celé čtvrti a celá Paříž připomíná velké staveniště, je rozhodnuto změnit status řeky Bièvre a celý problém i s řekou pohřbít. Přesněji celý tok vybetonovat a ukrýt do podzemí jako součást pařížské kanalizace. Hotovo je v roce 1912, kdy zmizí poslední kousek řeky.