Předchůdce moderní psychologie, pokrokový muž a neuvěřitelně bystrý myslitel. Jenže podle mnohých názorů také tajemný okultista, démonolog a schopný manipulátor, který dokázal přesvědčit církevní představitele o čemkoliv.
To vše se povídá o holandském badateli Johannu Weyerovi. Měl skutečně nějaké tajemné znalosti?
Druhá polovina 16. století je nebezpečnou dobou. V Evropě bojují o vliv a moc protestantské skupiny s katolíky, kteří se snaží udržet si své dosavadní postavení. S nebývalou silou se vrací také hon na čarodějnice.
Především na území dnešního Německa dochází k několika vlnám procesů, po kterých končí na hranici stovky žen. „V Sasku bylo nařízeno zákonem upálení všech lidí, kteří byli usvědčeni, že uzavřeli smlouvu s ďáblem, bez ohledu na to, jestli někomu škodili, či nikoliv.
Tento postup byl uplatňován i v jiných oblastech. Například v saském Quedlinburgu bylo v roce 1589 upáleno 133 čarodějnic během jednoho jediného dne,“ uvádí ve své práci o okultismu a magii česká badatelka Jana Králová.
A právě v této době vrcholí životní práce holandského lékaře a filozofa Johanna Weyera (1515–1588). Skutečně byl jedním z mála, kdo dokázal poznat skutečnou čarodějnici?
Schopný okultista?
Weyer má v 50. a 60. letech 16. století za sebou bohatý život dvorního lékaře vévody z Cleves v Holandsku. Povídá se však, že vedle své lékařské praxe se věnuje věcem mnohem tajemnějším.
Záležitostem, které souvisejí s démony, čarodějnicemi a především s ďáblem, od kterého prý všechny nečisté věci pocházejí. V první řadě je Weyer okultistou.
Studuje prastaré texty, které mu údajně umožňují nebývalý vhled do hierarchie jednotlivých démonů a poskytují mu i znalosti, jak je kontaktovat, přivolat, či naopak vykázat z našeho světa. Souběžně s tím dochází k nebývalému poznání:
Čarodějnice upalované na hranicích nejsou ve většině případů nástrojem ďábla, ale pouze choré bytosti, k jejichž vyšetření má být povolán lékař. Weyer se tak stává předchůdcem moderní psychiatrie. Tedy alespoň podle historiků.
Mnozí okultisté totiž tvrdí, že byl ve skutečnosti satanistou, který vychytrale chránil ostatní podobného ražení.
Různé druhy čarodějnic
Weyera si zvou mnohé inkviziční soudy, aby posuzoval stav obviněných. V jednom ze svých textů například píše o ženě, která předstírala, že jí démon vkládá do útrob kusy látky, aby ji přiměl k sexuální povolnosti.
Po vyšetření ženy Weyer prohlásil, že lže a látku si do úst vkládá sama, čímž jí patrně zachránil před hranicí.
„Weyer rozlišoval mezi čarodějnicemi, které byly chudé, nevzdělané a zoufalé a mezi kouzelníky vyvolávajícími ďábly ve snaze získat moc a vědomosti prostřednictvím různých rituálů a zaříkávání,“ dodává Jana Králová s tím, že je Weyer na čarodějnice a magii nepochybně věřil.
Pouze upozorňoval, že není možné upálit každou venkovanku, která si přeje něčí neštěstí a uplete si přitom amulet z bylin. Jak je možné, že ostatní neviděli, to co on? Mohl mít skutečně nějaké znalosti, které zůstaly jiným lidem skryté?
Obviněn z kacířství
S postupem času Weyer vydává řadu spisů včetně toho nejslavnějšího – knihy s názvem O šalbách démonů, kouzlech a travičství.
Čtyři roky před smrtí pak ještě přitvrdí, když řekne, že spojení člověka s ďáblem je nemožné a souzení čarodějnic je tedy zcela nesmyslné. Pomyslný pohár tím přeteče.
Jeho domovská univerzita v Kolíně nad Rýnem se ho zříká a nad kdysi váženým lékařem leží inkviziční rozsudek smrti. Povídá se, že ve svém domě provádí všemožné ďábelské rituály a že vše, co v životě psal, bylo proto, aby chránil temné síly přítomné zde na zemi.
Weyerovi je jasné, že zde už jeho vybroušené argumentační schopnosti stačit nebudou a prchá do německého Trevíru, kde také v roce 1588 umírá. Historici ho dodnes mají za jednoho z nejosvícenějších mužů své doby. Je tomu opravdu tak? Nebo i on skrýval své temné tajemství?