Na počátku 70. let je v odlehlé oblasti Ruska údajně učiněn tajuplný archeologický nález. Říká se, že zde byl vyzvednut sarkofág s tajemnou tekutinou, v níž bylo uloženo tělo spící dívky.
Vypadala prý asi jako pohádková Sněhurka a byla dokonale zakonzervována. Pravdivost příběhu je dodnes zpochybňována, co když je však na něm přece jen něco pravdy?
Hornické práce jsou v plném proudu. Zchvácení dělníci se prokopávají tunami hlíny a uhlí. Nacházíme se v Rusku v 70. letech, mezi obcemi Ržavčik a Tisul v Kemerovské oblasti v jižní části asijské poloviny země, kde každý chodí spát se slepicemi.
Toho dne však dělníci svoje pracovní kvóty nesplní. V hloubce 70 metrů pod zemským povrchem totiž nacházejí něco, co jejich pracovní úsilí a morálku naprosto rozhodí. Obří kus kamene neznámého původu. Práce jsou okamžitě zastaveny a objev vyzvednut z půdy.
Všichni s údivem hledí na obří mramorový sarkofág, dlouhý přes dva metry. Jeho otevření přináší tolik otázek, že by si někdo jistě mohl přát, aby sarkofág nikdy nespatřil světlo světa.
Tajemné provedení
Ržavčik je celkem poklidné místo, kde se toho nikdy moc neděje. Rozsáhlé hornické práce jsou proto více než dostatečným narušením poklidného venkovského života.
Objevení záhadného sarkofágu horníkem Karmaukhovem v jádru dvacetimetrové sloje však vyvolává naprostý úžas. Tento přes dva metry velký sarkofág je precizně vytesán z bílého mramoru a po jeho stranách jsou neznámé znaky a obrazce.
Celý blok je navíc zatmelen podivnou hmotou, která, jak je záhy zjištěno, se při kontaktu se světlem roztéká. Něco takového snad nemůže být ani pravda. Velitel Alexander Alexandrovič Masalygina nařizuje sarkofág s obezřetností otevřít.
Sarkofág je natolik detailní a úžasně zpracovaný, že si nikdo z objevitelů nepřestává lámat hlavu s tím, které nástroje byly použity k tak dokonalé kamenické práci.
A plno otázek přináší také záhadný tmel, kterým je sarkofág utěsněn. Nejenže je zkamenělý, ale nejde ho obyčejnými nástroji rozštěpit ani odlomit. Reaguje údajně pouze na denní světlo, přičemž se v kontaktu s ním mění na čirou tekutinu.
Jako spící Sněhurka
Sarkofág je úžasný nejen svým zevnějškem, ale také svým obsahem. Když se horníkům konečně podaří masivní mramorové víko uvolnit, všichni zalapají po dechu. Není divu, že je sarkofág tak těžký.
Mramorový hrob je údajně až po samý okraj naplněn růžovomodrou tekutinou, ve které sladce odpočívá štíhlá mladá žena nesmírné krásy. Možná že je to naprosto obyčejná dívka. Jak je ale vůbec možné, že je natolik zachovalá?
Vždyť se celé roky, možná i staletí dusila pod metrovými nánosy hlíny! Na jejím obličeji přitom prý nejsou patrné žádné známky po rozkladu. Může za to zvláštní tekutina, ve které je žena ponořena?
Zpráva o objevu se roznáší vesničkou rychlostí blesku a záhy se začínají shromažďovat senzacechtiví místní obyvatelé. Sarkofág je tedy otevřen a vystaven pro veřejnost, aby se každý mohl pokochat krásou a zachovalostí takzvané Tisulské princezny.
Její tmavé vlasy jsou hladce sčesány podél její tváře, pokožka je bělostná a roucho dokonale zachováno. Šaty jsou vyrobeny z jemného materiálu s barevnými květy a sahají jí něco málo pod kolena.
Později se údajně zjišťuje, že materiál, ze kterého jsou šaty vyrobeny, nejde rozborem analyzovat. Oči princezny jsou modré, upřeně hledící k nebi, a její perfektně upravené ruce ladně složeny na hrudi. Vedle hlavy pak má položenou tajemnou malou černou krabičku.
Nález se údajně zabavuje
Sarkofág je otevřen pro místní obyvatele pouze po dobu pěti hodin. O podivuhodném objevu jsou pak zpraveny místní úřady a místo nálezu je uzavřeno a prohlášeno za kontaminované. Sarkofág je znovu uzavřen a zabaven. Pro převoz v helikoptéře je však příliš těžký, tudíž je na místě rozhodnuto křišťálovou tekutinu odčerpat.
Jakmile se však tváře princezny dotkne vzduch, začíná její pleť černat. Soudruzi prý okamžitě navracejí veškerou tekutinu zpátky do sarkofágu a tvář ženy se opět rozzáří krásou a svěžestí.
Její mramorový hrob je opět uzavřen a utěsněn. Se zbytky tekutého tmelu v pytlích se prý celá výprava vydává směrem k Novosibirsku. Odváží je cihlově rudá helikoptéra.
Starověké civilizace bez vztahu k evoluci
Sarkofág Tisulské princezny prý ve své původní verzi stál pod obří dřevěnou klenbou v hustém lesním porostu. Ta se přírodními vlivy a věkem zbortila a propadla do země. Bez přístupu kyslíku se tak nevyhnutelně změnila v jednu vrstvu uhlí.
A v tomto stadiu bylo pohřební místo Tisulské princezny údajně nalezeno ruskými horníky. Úroveň civilizace, ze které by neznámá žena měla pocházet, však zřejmě byla mnohem vyšší než ta dnešní. Jak je něco takového možné?
Objev prý připoutá pozornost sovětské policie a o neuvěřitelném objevu se přestává mluvit, jako by se nikdy nic nenašlo. Opravdu se někdo snažil příběh utajit, nebo je to celé vymyšlené? Celá kauza působí poměrně málo pravděpodobně.
Avšak údajně až do podzimu roku 1973 jsou na březích a ostrovech jezera Berchikul prováděny rozsáhlé vykopávky. Toto místo je pouze šest kilometrů od místa, kde byla nalezena princezna. Hledali snad archeologové starodávný hřbitov s dalšími sarkofágy?
Nějak se to neshoduje
Mnoho věcí nesedí. Věrohodnost informačních zdrojů je totiž občas poměrně nízká a tu a tam je možné si příběh přečíst ve zcela jiné podobě.
Protože nikdo z těch, kteří údajně „princeznu“ skutečně viděli, nemůže doložit své svědectví, verzí o tom, jak tato dívka a celý nález vlastně vypadal, je mnoho.
Jedni například tvrdí, že žena nebyla brunetka, ale zcela jasná plavovláska a že sarkofág nebyl z bílého mramoru, ale z černého. Kde je vlastně pravda?
Další se zase domnívají, že nález je důkazem existence starodávné mocné civilizace, či kontaktu s mimozemšťany. Nakolik je celý objev pravdivý, se už asi nikdy nedozvíme.
Místní obyvatelé jsou umlčeni, veškeré záznamy vymazány a pohřební místo, kde byl sarkofág objeven, je po okraj zaplněno hlínou a udusáno. Pátrat po tomto údajném tajemném objevu je tak již takřka nemožné.