Příchod savců na svět je docela komplikovaný. Zatímco pták naklade vajíčka, která už zpravidla poté jen kontroluje a zahřívá, savce čeká složitější anabáze.
Ochrana potomka uvnitř dělohy má samozřejmě své výhody, ale matku čeká náročný dlouhotrvající proces.
Podíváme-li se hluboko do historie, tak živočichové, ze kterých se po všech možných peripetiích, vyvinul člověk, kladli vejce. Tuto strategii si dodnes podrželi i někteří savci – ptakopysci či ježury zůstali vejcím věrní.
Přechod k nitroděložnímu vývoji plodu tak v historii vývoje živočišných druhů znamenal jednu obrovskou revoluci.
Biology samozřejmě zajímá, jak a proč drtivá většina savců zvolila tuto možnost rozmnožování. Badatelé z Chicagské univerzity nejsou v tomto ohledu výjimkou.
Ti pro svůj výzkum zvolili zajímavý přístup, když srovnali aktivní geny v děloze u placentálních savců, kam patří i lidé, vačnatců a také vejcorodých savců. Další sledovanou skupinou pak byli obojživelníci, plazi a ptáci.
Ukázalo se, že v případě živorodých savců se geny postupně začaly přeprogramovávat. Pomohly jim v tom tzv. transpozony. Tento vysoce odborný termín z genetiky popisuje krátké úseky DNA, které jsou poněkud neklidné.
Tak jako neposední makakové, ani ony nevydrží být klidné a přeskakují z místa na místo. Jinak však žádnou činnost nevyvíjejí a v podstatě jsou jen předávány z rodičů na potomstvo.
Někteří genetici si dokonce o transpozonech myslí, že jsou obyčejnými parazity. Jejich chování v lecčems totiž připomíná chování virů.
Tak či onak, je pravděpodobné, že právě transpozony mají na svědomí tu možnost, že většina savců je živorodá.
Chicagským vědcům se totiž podařilo popsat kolem tisíce genů, které se díky nim zaktivizovaly v savčích dělohách ve chvíli, kdy začalo docházet k převratným změnám ve strategii rozmnožování. Tyto geny měly na starosti především imunitní systém.
To asi nepřekvapí, protože plod a matka musí být v naprosté harmonii. Imunita matky by totiž mohla DNA plodu klasifikovat jako vetřelce a útočit na něj. To se však neděje. Naopak, vědci objevili i několik genů, které přeměně bránily.
Nelze se jim divit, vždyť měly na starosti tvorbu vajec a najednou se ocitly bez práce. Během této rozmnožovací revoluce tedy v útrobách savců panovalo cosi na způsob občanské války.
První skuteční savci byli současníky dinosaurů, objevili se již před 250–200 miliony lety. Avšak již před 300–250 miliony let se objevila specializovaná skupina živočichů nazývaná therapsidi. Ti mnohými znaky připomínají savce.
Měli například zuby rozrůzněné do několika typů a končetiny pod tělem. Předky savců byli pravděpodobně plazi.
Přechod od plazů k savcům probíhal plynule a jednotlivé znaky se vyskytovaly mozaikově u různých druhů therapsidů, občas nepřesně označovaných jako savcovití plazi.
Mnohem později, kdy se jednotlivé světadíly od sebe začaly vzdalovat, začal na nich probíhat trochu odlišný vývoj savců. V Antarktidě savci vlivem klimatických změn zcela vyhynuli.
Austrálie se izolovala nejdříve, a proto tam zůstaly nejstarší a v té době nejrozšířenější typy savců – vačnatci. Podobně tomu bylo i v Jižní Americe, kde se vedle starobylých vačnatců rozvíjeli i chudozubí a zvláštní formy kopytníků.