Říká se jim extrémofilové. Většinou jde o organismy s předponou mikro, ne ale vždy. Někdy se i vyšší formy života dokážou přizpůsobit prostředím, kam se člověk nemůže ani podívat.

Schopnost mikroorganismů přežít za velmi nehostinných podmínek se rozhodl využít tým Henka Jonkerse z Delftské technologické univerzity v Nizozemí, aby vytvořili beton, který se sám opravuje. Není to nereálné přání.

Schopnost produkovat uhličitan vápenatý čili kalcit má vícero bakterií jako Bacillus pseudofirmus nebo Sporosarcina pasteurii. Nápad vycházel z toho, že se do betonu přimíchají kapsle s bakteriemi ve stavu spór.

Dokud zůstane beton kompaktní a bez trhlin, nebude se dít nic, bakterie budou spát ve svých kapslích. Probudí je až vlhkost, která se trhlinami dostane do betonu.

Pak se kapsle s laktátem vápenatým rozpustí a bakterie ho začnou štěpit na kalcit, jednu ze složek betonu, který se bude ukládat na stěnách trhliny a uzavírat ji.

Původní nápad byl samozřejmě okoukaný z přírody. Při studiu odolných mikroorganismů ze sopečných jezer s vodou o pH mezi 9 a 11 vědci objevili bakterii c, která vytváří kalcit. Je to bakterie velmi odolná, ve spícím stavu dokáže přetrvávat celá desetiletí.

Inspirovala výzkum pro průmyslové účely, zkouškami různých variant „bakteriální mineralizace“ prasklin betonu se vedle Henka Jonkerse začaly zabývat další laboratoře.

Na univerzitě v britském Newcastlu například s úspěchem použili geneticky modifikovanou běžnou půdní bakterii Bacillus subtilis. Další vývoj samoopravného betonu stále pokračuje.