Polární stanice Amundsen-Scott je umístěná 100 metrů od jižního pólu. Polárníci zde tráví čas už od roku 1956, kdy první budovy postaví osmnáctičlenná skupina amerického námořnictva.

Od té doby zde léto tráví  přes 200 výzkumníků, v zimě je zde jen něco mezi 50 a 90 lidmi. Taky není o co stát, průměrná teplota je přes mínus třicet stupňů a navíc tma.

Mládí vpřed!

Na přelomu tisíciletí zde působí i mladý australský vědec Rodney Marks (1968–2000). Studuje na univerzitě v Melbourne a následně na univerzitě Nového Jižního Walesu. Získává doktorát a své poslání nachází na ledových pláních Antarktidy.

Poprvé přezimuje nedaleko jižního pólu už v roce 1998 a zřejmě je mu to málo, takže se na jih vypraví znovu. Tentokrát i se svou snoubenkou, která je také polární výzkumnicí.

Co by mohlo být víc romantičtějšího než spolupracovat bok po boku na jednom z míst, kam se nedostane zdaleka každý? Ale i romantika jednou skončí!

Pomalé umírání

V půlce května 2000 se Marksovi udělá zle. Navštíví doktora a po nějaké době, kdy se zdá, že léky zabírají, je propuštěn do svého pokoje, aby si odpočinul. Ale zdánlivé zlepšení není navěky.

„Doktore, zase se to zhoršuje,“ přichází za lékařem Marks uprostřed noci. Jednou, podruhé, potřetí. To už zvrací krev. Lékař se spojí s nemocnicí přes satelit, ale nepomohou ani rady na dálku. Marks upadne do bezvědomí.

Lékař provádí masáž srdce, ale po nějaké době už jen smutně povzdechne, zatlačí víčka a konstatuje smrt. „Co ho zabilo?“ ptají se kolegové i snoubenka. Ale odpověď tu není.

Celých šest měsíců odpočívá tělo na mrazu, než se konečně počasí umoudří a je možné ho transportovat na Nový Zéland k pořádnému prošetření.

Otrava metanolem

Patolog vcelku rychle stanoví příčinu smrti: „Otrava metanolem.“ Ale tím rozvíří otázky, jak je možné, že Marks umírá. Mohla to být sebevražda? Vyšetřování ukáže, že i když má sklony k nadměrnému pití, je vlastně v pohodě, šťastně zamilovaný, klidný, odolný.

I práce se mu daří a pomalu finišuje svou disertační práci. Nemá sebemenší důvod. „Mohl si vyrobit vlastní alkohol, který byl vadný?“ spekuluje dál vyšetřující detektiv. Ale i to se zdá divné.

„Na stanici je taková zásoba alkoholu zdarma, že není nejmenší důvod, aby to dělal.“ Drsné podnebí vyžaduje drsné metody a lehce opilí vědci méně propadají depresím nebo šílenství.

Otázka, kterou nikdo nechce položit.

Ještě padne návrh, že jde o nepovedený žert, ale ani tudy vyšetřování nevede. A tak jednoduchým vyloučením ostatních možností zbývá jen to, co nikdo nechce slyšet: vražda. Avšak není to tak snadné.

Některé z organizací, které na základnu vysílají své vědce, odmítnou spolupracovat. Je to jen strach, nebo něco víc? Kryjí někoho, nebo se jen nechtějí vracet k oné události? Vyšetřování je několikrát uzavřeno a znovu otevřeno, ale verdikt stále není znám.

I když platí presumpce nevinny, lze předpokládat, že Marks je první a jediný muž zavražděný na jižním pólu.