Za zdmi starých mlýnů se šeptala zakázaná slova, kreslila se znamení a uzavíraly smlouvy, které nepatřily do tohoto světa.
Říkalo se, že kdo ovládne proud vody a točící se kámen, může ovládnout i čas nebo démony. Jde jen o folklorní bludy, nebo se zasvěcení ve mlýnech skutečně učili temné magii?
Za svitu měsíce se ve starém mlýně rozléhá rytmické skřípění. Mlýnské kolo se pomalu otáčí, přestože voda v náhonu už dávno neteče. Uprostřed temné místnosti stojí kámen, obřadně očištěný a pokrytý křídovými značkami.
Tři postavy v dlouhých pláštích drží ruce nad jeho povrchem, šeptají nesrozumitelná slova, a nakonec pokládají na kámen svíčku, kterou zapalují z plamene, jenž nevrhá stín… I takhle nějak mohla vypadat tajemná noc ve mlýně.
Lidé o mlynářích často mluvili potichu. Prý uměli kouzlit. Prý uzavírali smlouvy s ďáblem a vedli tajné školy, kde se zasvěcenci učili zaklínadlům, čarodějnictví a rituálům. Jsou to jen pověsti povzbuzované lidskou představivostí, nebo je na tom něco pravdy?
Mnoho podob Krabata
Motiv černé školy je známý i z literatury, připomeňme si postavu Krabata, známou z lužickosrbské legendy, kterou zpracoval německý spisovatel Otfried Preußler (1923–2013).
Tento rodák z Liberce na knize pracoval deset let, křížem krážem prošel Horní Lužicí, studoval archivy a sbíral mezi pamětníky vzpomínky na staré mlýny, které byly zcela osobitým fenoménem.
Jde o příběh o mladíkovi, který se učí řemeslu u mlynáře, jenž je zároveň černokněžníkem. Tato pověst má mnoho podob po celé střední Evropě, vždy se však právě mlýn stává dějištěm magie a skrytého vědění. Kde se tento motiv vzal?
Tajemství mlýnských kamenů
Samotní mlynáři byli ve středověku zvláštní kastou. Žili mimo vesnickou komunitu a měli své vlastní zvyky a obřady. Museli znát také mnohé z fyziky, mechaniky a geometrie, vyznat se v hydromechanice a rozumět vodě.
Tato cechovní tajemství mohla být snadno nevzdělanými venkovany považována za čarodějnictví. Existují ale i zvláštní detaily, které vyvolávají otázky dodnes. Mnoho mlýnů mělo tzv. mlýnské oltáře, místa s podivnými rytinami, kam lidé nosili obětiny.
Samotné mlýnské kameny byly považovány za posvátné, téměř magické předměty. Starý vymletý mlýnský kámen nikdy nebyl zahozen, ale pietně uložen na významné místo.
V knize Dějiny magie britského autora Richarda Cavendishe (1930–2016) je zmíněno, že právě takové kameny byly často využívány jako oltáře při sabatech a černých mších.
Brány k jiným silám?
Z lidové tradice známe i pověst ze Lhoty u Písku, kde prý každý rok v noci na Filipojakubskou noc přicházejí do mlýna cizinci v černých pláštích. Místní tvrdí, že hledají poklad ukrytý zde za pomoci ďábelské magie.
Podobné tajemné příběhy se objevují kolem mnoha dalších mlýnů, což rozhodně není náhoda.
„Lidská duše je schopna vyvinout energii, která je těžko pochopitelná a je možno ji určitým způsobem nasměrovat a účinně využít k dobrému i zlému, k bílé nebo černé magii, jak se tehdy říkávalo,“ řekl Otfried Preußler v rozhovoru pro časopis Die Zeit.
A my se musíme ptát: Byly staré mlýny jen technickým zázrakem své doby – nebo i místem, kde se realita setkávala s tím, co zůstává skryto?
