Někdo v nich vidí podivuhodné živočichy, další je pro změnu označuje za podvodní mech. Řasokoule jsou však řasy, které do kulovitého tvaru češe sama voda!
Po dně se povalují celá staletí, vědci si jich všimnou začátkem 19. století. Rakouský botanik Anton E. Sauter (1800–1881) zahlédne a popíše zvláštní rostlinu, kterou spatří v jezeře Zell.
O pár desítek let později už má své latinské jméno. „Aegagropila linnaei,“ poznamená si jeho německý kolega Friedrich Kützing (1807–1893). Název údajně odkazuje na kozí chlupy, které rostlina připomíná.
Nezahálí ani v Japonsku, kde běžně používají termín marimo. Za něj může botanik Takija Kawakami (1871–1915), kterého inspiruje japonské slovo pro míč.

Ať žije řasa!
Z encyklopedického hlediska je řasokoule sladkovodní řasa, která se seskupuje do kulovitých tvarů. Rostlinám se daří v čisté vodě, a přestože domácí řasokoule jsou považovány za nenáročné vybavení bytu – jejich přírodní soukmenovci jsou pořádně vybíraví.
Zelené chuchvalce jsou k vidění jen v několika málo jezerech, mezi nejznámější patří japonské jezero Akan. Tamní řasokoule vydrží desítky let. Věk na nich poznat příliš nejde, protože rostou pouze 5 milimetrů ročně!
Narazit na ně můžeme také v Evropě, slušnou kolonií se kdysi chlubí islandské jezero Mývatn. Jejich počty ale značně prořídnou, v Japonsku si to rychle uvědomí a v roce 1921 postaví sbírání řasokoulí mimo zákon. To má opačný efekt, protože místní si je na památku nosí domů.
Další ránu rostlinám z jezera Akan zasadí odlesňování a stavba vodní elektrárny. Vláda vynaloží nemalé úsilí a řasokoule zachrání. V roce 1955 si jich ve vodě trůní kolem 3500. V říjnu dokonce Japonci slaví třídenní svátek zasvěcený právě této podivné rostlině.

Fuj, tropy
To, že přežívá pod hladinou, neznamená, že neumí fotosyntetizovat. Naopak. Zelený kabát to řasokoulím umožňuje. K životu sice potřebují světlo, nechutná jim ale přímý sluneční svit. Jsou velice háklivé na čistotu prostředí, kde žijí.
V některých případech stačí eroze a vyšší míra bahna a vyhynou celé kolonie. Teploty jim vyhovují různé, zvládnou přežít i v třeskutých mrazech, jakmile ale rtuť vystoupá víc jak nad třicet stupňů Celsia, vede to k jejich záhubě.
Zahradníci dokonce radí všem, kteří pěstují řasokoule doma, aby je na léto prostě zavřeli do lednice. Voda a její vlnění řasy upravuje do nepravidelných kuliček, které jsou jako sněhové vločky – říká se totiž, že žádná není stejná!

Někteří jedinci dorůstají až 30 centimetrů, ale všechno má svou mez. Velké řasokoule jsou vyplaveny a rozbity, následně je vlny spláchnou zpět do vody, kde začnou s tvořením kolonií nanovo. Tím mají zajištěnou reprodukci.
Další zvláštností je chování při fotosyntéze. Během dne často vyplavou blíže k hladině, jakmile se setmí, klesají.