Propojí dva oceány a ušetří lodím 12 000 km dlouhou plavbu kolem Jižní Ameriky. Cesta k úspěchu je ale draze vyplacena. Stane se sice inženýrským triumfem, ale také masovým hrobem tisíců bezejmenných dělníků.
Panamská šíje odděluje Atlantský a Tichý oceán. Ve svém nejužším místě je necelých 50 km široká.
Nápad prokopat ji a ušetřit lodím úmornou a zrádnou plavbu kolem Jižní Ameriky má již španělský král Karel V. (1500–1558), který v roce 1524 vyšle inženýry a kartografy, ať tuto možnost prozkoumají.
K nápadu se vrátí až Francouzi v roce 1879. Podnikatel Ferdinand de Lesseps (1805–1894), který má na kontě úspěšné prokopání Suezského průplavu, věří, že uspěje i tentokrát. Přes varování inženýrů prosadí variantu prokopání na úrovni moře.
Bláto, smrt a korupce
Brzy však narazí. Panama není Suez. Tam kope v písčité rovině, tady ho čeká hornatá, neprostupná džungle. Desítky tisíc dělníků z celého světa nalákaných vysokými platy se dají do práce. V tropickém vedru je čeká peklo, kde umírají po tisících.
Pod lavinami hlíny při častých sesuvech, ale především je kosí žlutá zimnice a malárie. Náklady vyrostou do astronomické výše i vinou „odklánění“ milionů.
Pochybný finančník Cornélius Herz (1845–1898) a bankéř Jacques de Reinach (1840–1892) přelévají peníze do svých kapes a masivně uplácejí politiky i novináře, aby mlčeli o skutečném stavu věcí. To však nejde donekonečna.
Roku 1889 projekt bouchne jako humanitární i finanční katastrofa. V tropickém pekle zemře přes 20 000 lidí, náklady dosáhnou částky odpovídající dnes 250 miliardám korun a o peníze přijde přes 800 000 malých investorů.
Válka s komáry
O pět let později se projektu chopí Američané. Za 40 000 000 dolarů koupí plány, licence i vše, co v Panamě zůstalo. Poučí se z chyb Francouzů a smetou ze stolu snahu prokopat průplav na úrovni moře.
Místo toho využijí řeku Charges, na níž vytvoří umělé jezero Gatun, které soustavou zdymadel propojí s oběma oceány.
V roce 1905 nový šéf projektu John Frank Stevens (1853–1943) zastaví práce a povolá armádního lékaře Williama Gorgase (1854–1920). Ten svede bitvu s hlavními přenašeči nemocí: komáry.
Vysuší močály, vybuduje kanalizaci, dláždí silnice, dezinfikuje stavby, instaluje sítě do oken, mění zásady zacházení s pitnou vodou.
Technický div to napohled
Po rezignaci Stevense dotáhne projekt do zdárného konce George Washington Goethals (1858–1928).
Pomáhá mu plukovník David Gaillard (1859–1913), který řídí práce v nejtěžším úseku u Culebry (kde je třeba prokopat pohoří Cordillera Central), a William Sibert (1860–1935), který má na starost stavbu zdymadel.
Lodě nejprve zvednou o 26 metrů na úroveň průplavového jezera a na opačné straně je spustí. K přelévání více než 2 000 000 hektolitrů vody mezi komorami přitom nejsou zapotřebí žádná čerpadla, o vše se stará gravitace.
Ač si americký projekt vyžádá přes 5000 životů, je považován za triumfální úspěch. Slavnostně je otevřen 15. srpna 1914, kdy 81,6 km dlouhým průplavem symbolicky projede americký parník SS Ancon.
