Chtěli zjistit, co se ukrývá hluboko pod zemskou kůrou. Místo toho objevili dutinu, z níž se ozývalo sténání mrtvých, jejichž duše byly lapeny v samotném pekle.
Přesně to se mělo stát při velikášském projektu Sovětského svazu v druhé polovině 20. století.
Stroje pracují na plné obrátky. První kilometry země obrovský vrták špikuje jako nic. Píše se rok 1989 a kromě problémů se spřátelenými státy hasí Sověti ještě jeden problém, a to na Kolském poloostrově nedaleko hranic s Norskem.
Právě zde se chtěli provrtat až do zemské kůry, aby zjistili, co se skutečně ukrývá pod zemským povrchem. Z toho, co se jim však podařilo navrtat, mrazí.
Metr po metru
Prvotní vize byla neuvěřitelných 15 kilometrů – přesně tak hluboko měla proniknout vrtná souprava nezdolného Sovětského svazu. Brzy se však ukázalo, že Sověti své síly opět tak trochu přecenili.
Vrtná souprava SG-3 se zvládla dostat přesně do 12 262 metrů pod zemský povrch. Ovšem poslední metry byly pro celý tým geologů a odborníků křtem ohněm. Nebo snad dokonce samotným peklem?
Pod kotlem se přikládá
Technika začíná kolabovat. Hornina se mění pod vlivem spalujícího žáru v plastickou hmotu, která nemá slitování. Ocelová mašina najednou vypadá jako hračka, co nevydržela zacházení zlobivého dítěte.
Místo očekávaných sto stupňů Celsia musí čelit teplotě o neuvěřitelných 80 stupňů vyšší. Hornina se jako rozpálená lávová řeka tlačí nahoru a brání vrtáku v cestě vpřed. Střežila temné tajemství?
Křik ze záhrobí
„Informace, které získáváme, jsou tak překvapivé, že se upřímně bojíme toho, co tam dole můžeme najít,“ měl podle pozdějších zpráv říci vedoucí projektu Dmitrij Azzacov. A to není všechno.
Nahrávací zařízení, které bylo spuštěno dolů do vrtu o průměru zhruba dvacet centimetrů, vydalo děsivé svědectví. „Slyšeli jsme lidské hlasy. Nejprve jsme si mysleli, že jde o jediný hlas. Potom jsme ale rozeznali další.
Byly jich tisíce.“ Azzacov posléze zvuk popisuje jako křik lidí, kteří trpí nesnesitelnou bolestí. A někteří členové týmu odmítají uvěřit tomu, co se právě odehrálo. „Byli jsme vyděšení. Jako vědci jsme samozřejmě hledali přirozené vysvětlení.
Ale čím déle jsme poslouchali, tím méně jsme mu dokázali věřit.“ Vedoucí celého týmu navíc tvrdí, že vrták narazil na obrovskou dutinu, samotný střed Země.
Finské noviny míchají kartami
Ve finském tisku Ammennusastia se objevují články o nejhlubším vrtu světa a o objevení pekla. Odtud ji později převzaly náboženské publikace a v roce 1990 také americká Trinity Broadcasting Network. Zpráva se šíří rychlostí blesku.
Jenže pak celý humbuk utichá. Azzacov mizí z povrchu zemského, spolu s ním i dokumentace. Jediné dohledatelné zprávy o kolském vrtu potvrzují dosaženou hloubku přes 12 kilometrů, selhávající techniku a deformující se horninu.
Podivná legenda?
Vrtání bylo v roce 1992 zastaveno kvůli extrémním podmínkám v hloubce. Definitivní konec přišel i kvůli nedostatku financí po rozpadu Sovětského svazu. Poslední pokusy o pokračování skončily v roce 1994 a vrt byl následně ponechán svému osudu.
Co se u vrtného zařízení skutečně odehrálo, zůstane ztraceno v propadlišti dějin Sovětského svazu. Přestože se Sověti skutečně dostali více než dvanáct kilometrů pod povrch, narazili na nečekané geologické podmínky.
Zjistili, že teplota v těchto hloubkách dosahuje mnohem vyšších hodnot, než předpokládali, a opravdu museli svůj původní plán na patnáct kilometrů vzdát. Ta nejdůležitější svědectví vedoucího projektu ale chybějí, jako by někdo jeho existenci zcela vymazal.
Bylo snad celé vyprávění o pekle jen legendou, která se nabalila na sovětský experiment? Nebo Sověti skutečně narazili na něco, co musí zůstat utajeno?
