Pro dávné civilizace představuje důležitý orientační bod. Ráno vychází krátce před Sluncem, večer zapadá těsně po něm.

Ve starověku v ní lidé vidí bohyni, pozdější alchymisté ji spojí s kovem a novodobí spisovatelé v ní spatřují možný domov budoucnosti. Jejich naděje však vědci rychle zchladí.

Venuše patří k nejjasnějším objektům na obloze díky mimořádně vysokému albedu, tedy schopnosti odrážet dopadající světlo. Do vesmíru vrací přibližně 76 % slunečního záření. Pro srovnání – Země odráží asi 30 %, Měsíc pouze kolem 7 %.

O jas Venuše se stará především souvislá vrstva hustých oblaků ve výšce zhruba 48 až 70 kilometrů nad jejím povrchem. Tvoří ji mikroskopické kapky kyseliny sírové, které spolu s jemnými vrstvami mlhy velmi účinně rozptylují světlo.

Svou roli hraje i relativní blízkost planety k Zemi. Nejjasnější bývá Venuše paradoxně tehdy, když ji vidíme jako úzký srpek. Tento bod největší jasnosti nastává přibližně měsíc před a po dolní konjunkci.

Tehdy kapky v jejích oblacích směrují rozptýlené světlo k Zemi tak, že vzniká optický jev označovaný jako gloriola, příbuzný duze.

Díky své jasnosti je Venuše viditelná po většinu roku a při dostatečném úhlovém odstupu od Slunce ji lze spatřit dokonce i na denní obloze.

Ve dne i v noci

Právě proto ji lidé od pradávna využívají k orientaci na cestách, k určování času před úsvitem či po západu Slunce i jako přirozený kalendářní ukazatel v zemědělství.

V mnoha kulturách získává výrazný mytologický význam, například jako bohyně lásky, krásy nebo ranního světla. V Mezopotámii je spojována s bohyní Ištar, u Řeků s Afroditou, u Mayů má vlastní cykly a tabulky.

V čínštině se planeta nazývá „kovová hvězda“ nebo „zlatá hvězda“. V západní alchymii představuje symbol Venuše prvek měď. Během historie je zaznamenáno i několik pozoruhodných denních pozorování.

Anglický astronom Edmund Halley (1656–1742) v roce 1716 vypočítá její maximální jasnost poté, co její nápadný vzhled znepokojí obyvatele Londýna.

Napoleon Bonaparte (1769–1821) ji spatří během recepce v Lucembursku a Venuše se objeví na obloze i při druhé inauguraci amerického prezidenta Abrahama Lincolna (1809–1865) v roce 1865.

Nevhodná pro lidi

Zájem o Venuši neutichá ani ve 20. století. Autoři science fiction spekulují o podmínkách na jejím povrchu – zvláště když se ukáže, že je velikostí i hmotností Zemi velmi podobná. První kosmické sondy však přinášejí střízlivější obraz.

Atmosféru planety tvoří z 96,5 % oxid uhličitý a z 3,5 % dusík. Silný skleníkový efekt zvyšuje průměrnou povrchovou teplotu na přibližně 464 °C. Asi 80 % povrchu pokrývají rozsáhlé sopečné pláně a radarová měření odhalují desítky tisíc sopečných útvarů.

Zbytek tvoří dvě vyvýšené oblasti připomínající kontinenty – jedna na severní polokouli, druhá jižně od rovníku.