Na ženy je většinou nahlíženo jako na pohlaví, které vypláče hektolitry slz.  Muži naproti tomu údajně zachovávají kamennou tvář i při těch nejtragičtějších situacích. Ale je tomu skutečně tak?

Obecným stereotypem rozšířeným hlavně v západních zemích je žena, kterou rozpláčou špatné zprávy, smutné filmy, ale třeba i reklamy na pleny. Mužské oko zatím zůstává suché i u těch nejsmutnějších událostí.

Tyto všeobecně sdílené představy o mužském a ženském pláči mají jak kulturní, tak biologické kořeny.

Z řady výzkumů vyplývá, že muži skutečně roní méně slz než ženy. Obě pohlaví přitom rozesmutní stejné emocionální podněty. Dámy na ně však reagují mnohem více.

Vědci z Tilburské univerzity v Nizozemsku například zjistili, že ženy v průměru pláčou pětkrát častěji než muži. Silnější pohlaví také pláče kratší dobu. Když na to přijde, stačí jim pouhé 2–3 minuty slz.

Ženy naproti tomu pláčou v průměru kolem 6 minut, ale jsou schopné i „maratonů slz“ trvajících více než hodinu v kuse.

Hlavní viník – hormony

Ke kratšímu a méně intenzivnímu pláči mají muži pravděpodobně biologické predispozice.

Podle odborníků je pláč potlačován mužským hormonem testosteronem.  U žen je zase častý pláč spojován s prolaktinem – hormonem, který v těhotenství stimuluje rozvoj mléčné žlázy a po porodu tvorbu mateřského mléka.

Prolaktin také ovlivňuje vyzrávání vajíčka a ženský menstruační cyklus. Tuto teorii podporuje výzkum žen před menopauzou, které mají nižší hladinu prolaktinu a vyšší hladinu testosteronu. Výsledky studie ukázaly, že starší ženy pláčou méně než ženy mladší.

Britský výzkum z roku 2002 naznačil, že také před začátkem působení pohlavních hormonů v pubertě pláčou chlapci i dívky přibližně stejně. Hladina hormonů je tedy, co se týče pláče, významným faktorem.

V rozdílném množství slz u mužů a žen mohou hrát roli i anatomické odlišnosti. Ženy mají například mělčí a kratší slzné kanálky. Díky tomu dochází k jejich rychlejšímu naplnění a slzy jsou viditelnější.

Slzy z celého světa

Za rozdíly v intenzitě pláče mohou také kulturní odlišnosti. Ačkoliv muži i ženy roní slzy po celém světě, v některých zemích – zejména těch chudších, jako jsou třeba Ghana, Nepál nebo Nigérie, lidé obecně pláčou méně.

Intenzita pláče mužů je zde také pouze nepatrně nižší než nářek něžného pohlaví.

Vědci se domnívají, že tyto rozdíly v množství pláče mezi jednotlivými zeměmi mohou být způsobeny odlišnými kulturami. Zatímco v západním světě kultura vyjadřování emocí podporuje, v chudších zemích je emotivní chování naopak spíše potlačováno.

Někteří psychologové se také domnívají, že „muži, kteří nepláčou“ jsou výtvorem až průmyslové revoluce 19. století.

Tehdy muži začali pracovat v továrnách a byli údajně od vyjadřování emocí nadřízenými odrazováni, aby neplýtvali energií, a měli tak vyšší produktivitu práce. Ženy zatím zůstávaly v domácnosti, kde si mohly plakat, jak jim bylo libo.