Po krachu burzy na Wall Street se stávkuje v celé Americe, v celém světě a stávkuje se i v továrně na sny v Hollywoodu, protože i tyhle sny dělají normální lidé. A ti chtějí peníze.
Filmoví producenti stávkující nesnášejí. Jack Warner (1892–1978) mluví o „radikálních bastardech“, Walt Disney (1901–1966) se s nimi pere a Darryl F. Zanuck (1902–1979) prohlašuje, že „všechny svoje autory by skosil samopalem, jen kdyby se opovážili uspořádat před jeho studiem 20th Century Fox demonstraci“. Je to doba „vzletných“ slov a hutná atmosféra celého filmového průmyslu.
Není tajemstvím, že si magnáti najímají mafiány, aby zastrašovali předáky odborů a narušovali demonstrace.
A v tomhle podhoubí vznikne jeden z nejlegendárnějších snímků všech dob…
Ti trpaslíci…
Sněhurka. Klasická pohádka v té nejklasičtější podobě, na které dělá štáb 570 kreslířů. Původně se pracuje s časovým harmonogramem 18 měsíců. Překročí se dvakrát. Původně se počítá s rozpočtem čtvrt milionu dolarů. Ten se překročí šestkrát. Náklady (1 488 000 dolarů) předstihnou všechno, co se do té doby do sektoru animovaného filmu vloží.
Animátoři vypracují přes milion jednotlivých obrázků. Jenom cesta sedmi trpaslíků domů, trvající ve filmu jedinou minutu, zaměstná pět kreslířů na půl roku. Všechno se ale vrátí. Ze Sněhurky (1937) je kasovní trhák. Stává se hitem a všechny ostatní filmy v tržbách čtyřnásobně překonává. Jenom ve své době vynese skoro 8 milionů dolarů (dnes přes 3 miliardy korun).
Všechno se zdá být v nejlepším pořádku, až na pocity řadových animátorů. Ti nejlepší sice berou i 500 dolarů týdně (200 000 Kč), nicméně drtivá většina z nich nedosáhne ani na 12 dolarů týdně (5 000 Kč). Uživili by se lépe, kdyby malovali pokoje. K tomu mají fůru přesčasů, které ale Walt Disney neproplácí.
Nahrazuje je jenom poukazy na jídlo.
Zbabělec a komunisti
Situace se vyhrotí o čtyři roky později. Na stranu podprůměrně placených se přidá slavný Arthur Babbitt (1907–1992), otec ještě slavnějšího kresleného psa Goofyho. Když se postaví do čela stávkujících, Disney ho na hodinu vyhodí a ochranka dostane příkaz nepouštět ho do objektu. Animátoři zahajují stávku 28. května 1941.
Následující den, když jede Walt Disney do studia, obklopí demonstranti jeho vůz. Animátoři v duchu své profese všechno pojímají recesisticky – mají draka s hlavou Disneyho, cedule s myšákem Mickeym nebo kačerem Donaldem. A pak Arthur Babbitt z davu vykřikne: „Styď se, zbabělče!“ V ten moment Disney zastaví, vystoupí z auta a vrhne se na Babbitta. Musejí je odtrhnout.
Nakonec celá stávka končí smírem a Disney uznává požadavky spolku animátorů. Nicméně je známý, že nikdy neodpouští. Původní „rodinná“ atmosféra přeroste do firemní, Disney začne striktně rozdělovat zaměstnance na loajální a ty stávkující. Těch druhých se postupně zbaví… Vypadá to jako konec všeho.
U Disneyho snad, ale problémy se jenom přesunou na další studia a na další roky.
Když Hollywood pláče
Jeden z nich, ten nejpamátnější, se píše 5. října 1945. Je pátek. Den, kterým vrcholí posledních šest měsíců stávek 10 500 zaměstnanců pod hlavičkou Konfederace studií. Chtějí vyšší platy a lepší pracovní podmínky. Díky nim stojí natáčení, dolary necinkají a producenti zuří. Konfederace se postupně dohodne na podmínkách skoro se všemi studii, ale ne s Warner Bros.
Jack Warner, prezident společnosti, totiž o stávkujících říká, že to „jsou všechno komunisti a radikální bastardi…“. A tak k branám ten den, v pátek 5. října 1945, přijde asi 1 000 lidí. Výsledkem je 323 zatčených a 40 raněných. Policie musí použít slzný plyn nebo proud vody z hadic.
Ten den bude navždy známý jako „Černý pátek v Hollywoodu“.
Facebook
Twitter
RSS