Pokud z hlediska vyššího principu mravního není vražda na tyranu zločinem, pak Marie Anne Charlotte Corday d’Armont (1768–1793) není vrahem. Zabila totiž jednoho z těch, kteří změnili Francouzskou revoluci v krvavou lázeň.

Narodí se do zchudlé šlechtické rodiny v Normandii a jako malá obdivuje prastrýce, dramatika Pierra Corneilla (1606–1684), který svými názory i hrdinskými eposy z antické Sparty výrazně formuje její životní postoje.

Je jí 13 let, když matka Jacqueline-Charlotte-Marie Gaultier de Mesnival (1737–1782) zemře a otec pošle dcery do klášterní školy v Caen. Tady prožije osm let, vyroste z ní krásná mladá dáma s hustými kaštanovými vlasy, hlubokým pohledem a bradou s roztomilým dolíčkem, hlavně se však seznámí s díly Voltaira a Rousseaua.

Rozhořčená revolucionářka

V počátcích Francouzské revoluce se nadchne pro její ideály a názorovou shodu najde s umírněnou stranou Girondinů. Vývoj však nabírá nečekaný směr.

Poprava krále Ludvíka XVI.(1754–1793) je pro ni šokem, pobouřena je zprávami, které se do Normandie dostávají s těmi, kdo prchají před terorem Jakobínů.

Její rozhořčení dosáhne takové míry, že se rozhodne jednat. Odjet do Paříže a přes vědomí důsledků zabít Jean-Paula Marata (1743–1793), kterého vidí jako hlavního viníka radikalizace, kterou nenávistnými texty stále přiživuje.

Jednou ranou

Splatí veškeré dluhy, napíše dopisy na rozloučenou a 9. července 1793 vyrazí na cestu, kterou si krátí četbou Plutarchových Paralelních životopisů.

V Paříži si na tržišti koupí kuchyňský nůž a když Marata nenajde v Konventu, dostane se pod falešnou záminkou do jeho domu a 13. července ho po krátkém setkání, kdy se ujistí, že je opravdu krvelačným netvorem, jednou ranou zabije.

Z pokoje bez možnosti úniku je dosmýkána do pařížské věznice Conciergerie. Nebrání se a také během procesu je klidná. „Smrtí jednoho muže zachránila jsem celý národ,” obhajuje se pevným hlasem, ale soudci nemají slitování.

Obdivuje ji i pařížský kat

Po odsouzení odmítne kněze, místo něj žádá, aby byl do cely vpuštěn gardista a malíř Jean-Jacques Hauer (1751–1829), který maluje její portrét. Další den se v kleci pro 12 odsouzenců vydá na poslední cestu.

Trvá 2 hodiny, než dorazí na náměstí Revoluce, mnohem déle než obvykle, protože ulice ucpaly spílající davy.

Zůstává klidná a vznešená, že s každou minutou roste obdiv, který cítí kat Charles-Henri Sanson (1739–1806). „Trvá to dlouho, co?” pronese, když se jejich pohledy setkají. „Ach co! Však tam dojedeme,” odpoví klidně. Zatímco někteří odsouzenci křičí, prosí, vzpouzí se, ona jde bez váhání.

Když si kat stoupne tak, aby neviděla gilotinu, jen se usměje: „Vždyť mám právo být zvědavá. Nikdy jsem to neviděla.” Její ostatky jsou bez obřadu vhozeny do masového hrobu s dalšími popravenými.