Chuknagarský masakr: 10 000 mrtvých za 4 hodiny

My Lay, Katyň, Lidice, Re’im… to jsou místa masakrů, která všichni znají. Jeden z těch nejbrutálnějších po druhé světové válce však zůstává v jejich stínu.

Napětí mezi Západním a Východním Pákistánem (bývalým Bengálskem) dosahuje vrcholu, když v prosinci 1970 ve volbách drtivě zvítězí nacionalistická strana Awami (Lidová liga) žádající nezávislost.

Když Západní Pákistán výsledky odmítne a znemožní vůdci této strany Mudžíburu Rahmánovi (1920–1975) převzít premiérský post východní provincie, vypuknou nepokoje, které přerostou v lidové povstání a devět měsíců trvající partyzánskou válku za nezávislost Bangladéše.

Rozkaz potlačit povstání za každou cenu znamená pro vládní jednotky a propakistánské milice tzv. razakary především znásilňování, mučení a masakrování neozbrojených civilistů.

Do Chuknagaru míří tisíce Bengálců, kteří doufají, že uniknou před genocidou do Indie.

Bez varování

Rozpoutaná genocida vyžene z domovů přes 30 milionů lidí. Prchají do Indie nebo bezpečnějších částí provincie. Jedna z cest do Indie, kde se hromadí statisíce uprchlíků, vede přes příhraniční městečko Chuknagar na břehu řeky Bhodra.

A právě sem ve čtvrtek 20. května 1971 přijíždějí tři nákladní auta s vojáky pákistánské armády doprovázených razakary. Vyzbrojeni lehkými kulomety a poloatomatickými puškami obsadí centrální křižovatku a tržiště plné lidí. Třetí zamíří k přístavišti.

Krátce před jedenáctou hodinou zahájí bez varování palbu. „Chci zemi a ne lidi,“ prohlásí generál Tikka Khan (1915–2002) přezdívaný Řezník a jeho muži podle toho jednají.

Indické jednotky nestojí stranou, ale v boji o nezávislost Bengálců aktivně pomáhají.

Řeka zrudne krví

V rachotu střelby, který se mísí se zoufalým křikem, umírají muži, ženy i děti. Jsou neozbrojení a nemají kam uniknout. Když se tržiště pokryje mrtvými těly, přesouvají se po městě a pokračují v palbě.

Kdo nezemře přímo v ulicích, toho dostihne smrt v okolních polích. Stovky lidí se ve snaze uniknout vrhají do řeky, ale i tady si je nelítostná palba najde. Mnozí z těch, které střelba mine, se v tom chaosu utopí. Trvá 4 hodiny, než palba utichne.

A to jen proto, že vojákům dojde munice. Ulice, řeka i okolní pole jsou plné mrtvol. Někde je jich tolik, že není kam šlápnout.

„Viděl jsem holčičku, mohlo jí být tak půl roku, jak saje z prsu své mrtvé matky,“ vzpomíná se slzami v očích Arsad Ali Morol.

Toho dne je podle odhadů zavražděno přibližně 10 000 nevinných lidí, převážně hinduistů. Mnozí zůstávají bezejmenní, protože nezbyl naživu nikdo, kdo by je hledal nebo identifikoval.

Při pohledu na tisíce zmasakrovaných civilistů se nad lidskou krutostí tají dech.

Miliony mrtvých, miliony znásilněných

Genocida rozpoutaná pákistánskou armádou je považována za jeden z nejnásilnějších zločinů v historii. O to horší, že nikdo z viníků není potrestán. Pákistán se nikdy neomluví, a dokonce vše popírá.

Přitom je během války (která skončila 16. prosince 1971 kapitulací jeho armády) zabito téměř 3 miliony Bengálců.

Více než 3 miliony žen se stane obětí systematického znásilňování pákistánskými vojáky a razakary, tisíce domů je vydrancováno a vypáleno, celé vesnice jsou srovnány se zemí.

Dojde k mnoha masakrům bezbranných civilistů, jak dokazuje téměř 5000 nalezených masových hrobů, ale ten, ke kterému došlo v Chuknagaru, mezi nimi nemá obdoby.