„Král David potěšil svou ženu Batšebu, vešel k ní a spal s ní. I porodila syna a on mu dal jméno Šalomoun,“ tak popisuje Bible narození krále Šalomouna. Stane se z něho výjimečně schopný panovník. Bez jediné války ovládne území, sahající od řeky Eufrat až k hranicím Egypta. Výrazně přebuduje hlavní město Jeruzalém a v jeho středu postaví nádherný chrám.
Palácem krále Šalomouna zní vzrušené hlasy. Dvě ženy se přou o to, kdo je matkou dítěte, které se celé vyděšené choulí v náručí jedné z nich. „Podejte mi meč a rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé,“ poručí král.
„Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ protestuje jedna z žen, druhá se chladně odvrátí a mezi zuby procedí: „Ať není ani moje, ani tvoje.
Rozetněte je!“ Tu král všechny ztiší a rozhodne: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: ‚Neusmrcujte je.‘ To je jeho matka.“ Tak zní jeden z mnoha biblických příběhů o životě židovského krále Šalomouna (vládl asi v letech 970–931 př. n. l.).
Byl král Šalomoun skutečně moudrým a rozvážným kmetem, jak si ho vysnila lidská představivost?
Chrám vykoupený krví
To, co o Šalomounově vládě víme, naznačuje, že je nejen mocným, ale také přísným panovníkem. Svědčí o tom třeba stavba jeruzalémského chrámu, sloužící prý také jako úložiště bájné archy úmluvy. Ohromné dílo si vyžádá obrovské množství pracovních sil. Šalomoun neváhá a povolává obyvatelstvo na nucené práce. Podle Bible tak z 30 000 mužů rázem udělá otroky!
Co vlastně z Šalomounova Jeruzaléma dnes zbylo? Vědci si dlouho mysleli, že skoro nic. Izraelská archeoložka Eliat Mazar (*1956) ale letos v únoru zveřejňuje objev 70 metrů dlouhé zdi, pocházející z 10. století př. n. l.!
„Jde o významnou stavbu z časů Prvního jeruzalémského chrámu,“ komentuje nález.
Šalomounův harém
„Král Šalomoun měl sedm set kněžen a tři sta ženin,“ píše se také v Bibli. Tato náklonnost k ženám převážně cizího původu byla zřejmě logickým prostředkem k rozšiřování moci. Avšak podle Bible tyto ženy odvádějí krále Šalomouna od jeho víry a nutí jej stavět chrámy svým bohům. Z hlediska rozšiřování vlivu jeho říše jde opět o velice rozumné počínání.
Při zprávě tak velikého a národnostně pestrého území byla jistá míra náboženské tolerance nutností.
Podobnou strategii ostatně později uplatňovali i římští císaři, kteří uctívali celou škálu místních bohů.
Facebook
Twitter
RSS