„Král David potěšil svou ženu Batšebu, vešel k ní a spal s ní. I porodila syna a on mu dal jméno Šalomoun,“ tak popisuje Bible narození krále Šalomouna. Stane se z něho výjimečně schopný panovník.

Bez jediné války ovládne území, sahající od řeky Eufrat až k hranicím Egypta. Výrazně přebuduje hlavní město Jeruzalém a v jeho středu postaví nádherný chrám.

Palácem krále Šalomouna zní vzrušené hlasy. Dvě ženy se přou o to, kdo je matkou dítěte, které se celé vyděšené choulí v náručí jedné z nich. „Podejte mi meč a rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé,“ poručí král.

„Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ protestuje jedna z žen, druhá se chladně odvrátí a mezi zuby procedí: „Ať není ani moje, ani tvoje. Rozetněte je!“ Tu král všechny ztiší a rozhodne: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla:

‚Neusmrcujte je.‘ To je jeho matka.“ Tak zní jeden z mnoha biblických příběhů o životě židovského krále Šalomouna (vládl asi v letech 970–931 př. n. l.).

Byl král Šalomoun skutečně moudrým a rozvážným kmetem, jak si ho vysnila lidská představivost?

Chrám vykoupený krví

To, co o Šalomounově vládě víme, naznačuje, že je nejen mocným, ale také přísným panovníkem. Svědčí o tom třeba stavba jeruzalémského chrámu, sloužící prý také jako úložiště bájné archy úmluvy. Ohromné dílo si vyžádá obrovské množství pracovních sil.

Šalomoun neváhá a povolává obyvatelstvo na nucené práce. Podle Bible tak z 30 000 mužů rázem udělá otroky! Co vlastně z Šalomounova Jeruzaléma dnes zbylo? Vědci si dlouho mysleli, že skoro nic.

Izraelská archeoložka Eliat Mazar (*1956) ale letos v únoru zveřejňuje objev 70 metrů dlouhé zdi, pocházející z 10. století př. n. l.! „Jde o významnou stavbu z časů Prvního jeruzalémského chrámu,“ komentuje nález.

Šalomounův harém

„Král Šalomoun měl sedm set kněžen a tři sta ženin,“ píše se také v Bibli. Tato náklonnost k ženám převážně cizího původu byla zřejmě logickým prostředkem k rozšiřování moci.

Avšak podle Bible tyto ženy odvádějí krále Šalomouna od jeho víry a nutí jej stavět chrámy svým bohům. Z hlediska rozšiřování vlivu jeho říše jde opět o velice rozumné počínání.

Při zprávě tak velikého a národnostně pestrého území byla jistá míra náboženské tolerance nutností. Podobnou strategii ostatně později uplatňovali i římští císaři, kteří uctívali celou škálu místních bohů.