Díky hudbě je mozek schopen kousků, na které by si jinak netroufal. Třeba zkrotit výboje v mozku epileptika nebo zanechat část nedotčené paměti při „alzheimeru“. Jistou dobu se věřilo, že dokonce umí zvýšit inteligenci…

To bylo tak: Americká neuroložka Frances Rauscherová, která byla současně zanícenou hobby klavíristkou, se rozhodla, že vyzkouší, zda má poslech hudby vliv na duševní schopnosti.

Vybrala svou oblíbenou Mozartovu sonátu pro dva klavíry s pořadovým číslem KV 448.

Je to skladba příjemná i uchu nezvyklému poslouchat vážnou muziku, veselá a rokokově rozverná, ostatně Mozart, který byl stejně hravé nátury, ji napsal ve svých 25 letech.

Pro experiment sehnala 36 studentů a nechala je pracovat na skládankách z papíru a hledat východy z labyrintů.

Jednou při poslechu Mozartovy sonáty, podruhé za doprovodu slovních instrukcí, potřetí v tichu. Studenti se činili, všichni prošli všemi třemi zvukovými kulisami a Frances Rauscherová získala srovnání, z nějž byla nadšená.

Mozart studentům pomohl ke znatelně lepším výsledkům. A tak z experimentu vznikla studie, která v roce 1993 vyšla v prestižním časopise Nature.

Mozartův efekt

A pak to teprve začalo. Studie si nejprve všimly časopisy, zaměřené na popularizaci vědy, a vytáhly ji jako zajímavost, přičemž ji patřičně zjednodušily. Tak ji zaznamenali redaktoři odborných rubrik běžného tisku, zajásali a znovu si zprávu po svém upravili.

Od nich si ji půjčil bulvár, kde už vybuchla jako bomba. Za pár měsíců už věděla půlka světa, že „Mozartova hudba zvyšuje IQ“.

Opakovaným zjednodušením výsledků totiž vypadly zdánlivě podružné detaily a výsledek experimentu se stal hitem pod názvem Mozartův efekt.

Měl působit na děti a jeho komerční úspěch byl obrovský. Miliony rodičů nakoupily CD s nahrávkou sonáty, aby svým potomků zvýšili šance na životní úspěch.

Podle Wikipedie dokonce chtěl americký stát Georgia do rozpočtu přidat položku na CD s klasickou muzikou pro každé dítě.

Tento povyk se přenesl také zpět do vědeckého prostředí, kde se následujících desetiletí snažily mnohé týmy Mozartův efekt potvrdit, nebo vyvrátit.

Jenže to už probíhalo bez zájmu veřejnosti, a tak se už do obecného povědomí nedostaly ani ty zdánlivě nepodstatné vypuštěné detaily.

Třeba že experiment IQ neměřil a že prokázal jen určité zlepšení prostorového myšlení, a to maximálně na 15 minut. A že nešlo o děti, ale vysokoškoláky.

Při epilepsii funguje

Když už se ale věda Mozartovy sonáty chopila, tak ji jen tak nepustila.

Díky tomu se časem ukázalo, že může mít skutečný efekt, a ro ještě zajímavější než růst inteligence – při experimentech snižovala nekontrolovatelný nárůst elektrické aktivity v mozcích epileptiků.

Právě ten vede k záchvatům. Když výsledky potvrdily různé týmy, začaly se rýsovat nové otázky: Dokážou to i jiné skladby?

Od počátečního nadšení vědci přešli k opatrnému a stále platnému zjištění, že se ještě nic srovnatelně účinného s Mozartovou sonátou nenašlo…

Jenže pokud je tedy sonáta KV 448 jedinečná, pak v čem tkví její unikátní účinek na mozek s nekontrolovatelnou elektrickou aktivitou? Je to melodie? Sled jednotlivých motivů, harmonie, rytmičnost…?

V torontské nemocnici se rozhodli pro radikální řez a nechali zvukaře sonátu rozstříhat na menší kousky a opět pospojovovat v úplně jiném sledu, než si představoval autor.

Epileptiky nejprve sledovali bez hudebního vlivu, pak jedné skupině předali CD s pravým a druhé s falešným Mozartem.

Po třech měsících CD prohodili, pak opět následovalo tříměsíční sledovací období bez muziky. Zjistili, co se vědělo už předtím – Mozart léčí. Ale jen ten autentický. Přestřihaná nahrávka žádný ozdravný efekt na zklidnění epileptických mozků neměla.

Stejně tak v jiném pokusu nefungoval převod sonáty pro housle, léčil jenom klavír. Byla to tedy správná stopa, ale zatím dál nevedla.

Haydn nefungoval tak dobře

Výzkum tedy pokračoval, čemuž pomohl také pokrok v medicínské technice, která pro diagnostiku epilepsie vyvinula miniaturní elektrody, usazované přímo do mozku.

Přinášely přesnější údaje, a toho využil také brněnský tým Centra neurověd Středoevropského technologického institutu CEITEC pod vedením profesora Ivana Rektora.

Zkoumal pro změnu vliv emotivního působení hudby, a tak pro srovnání se sonátou KV 448 vybrali pateticky dramatickou Haydnovu symfonii č. 40. Ani tady výsledky příliš nepřekvapily.

Mozartova veselá skladba opět mírnila u pacientů nárůst nežádoucích elektrických výbojů. Fungovala i u těch, kterým se tato muzika nelíbila, takže ji neposlouchali s potěšením.

U Haydna byl výsledek komplikovanější a lišil se podle pohlaví. Podle výsledků, které loni zveřejnili, sice v ženském mozku symfonie rovněž epileptickou aktivitu zklidňovala, ale mužský její bouřlivá atmosféra dráždila více.

Harmonie s mozkovými vlnami

Rozluštit záhadu účinku se snažil i americký výzkum na Dartmouth College v New Hampshire, kde na to šli přes hudební analýzu sonáty.

Nejdřív pacientům pouštěli originál, přičemž připravenost k záchvatu klesla, tady si dokonce změřili, že to bylo v průměru o 66,5 %.

Pokračovali tím, že si vytáhli pasáže s hlubšími tóny a frekvencemi kolem 40 Hz. Účinek ochabl, což se dá lehce vysvětlit. Tato frekvence je v mozku charakteristická pro gama vlny, odpovídající bdělosti a aktivitě. U epileptiků ale mohou také signalizovat začínající záchvat.

Naproti tomu originální znění sonáty stimuluje pomalé vlny theta, typické pro hlubokou psychickou uvolněnost nebo dřímotu.

Jak americký tým zjistil, jsou to především přechody mezi kontrastními hudebními tématy v úvodu sonáty, které mozek do zklidnění v theta vlnách uvádějí. Že by přece tedy bylo na sonátě KV 448 něco výjimečného, o čem ani autor nevěděl?

V New Hampshire navíc znovu potvrdili, že líbivost skladby nebude hrát roli. Když totiž pacientům pouštěli muziku podle jejich výběru, žádný efekt na zklidnění epileptické aktivity mozku se neprokázal.