Před vyplutím vždycky museli do kostela na mši poprosit Pána, aby bděl nad zdarem jejich plavby. Námořníci jsou pověrčiví, moc dobře si všímají dobrých, a hlavně špatných znamení.

Kdo jiný než Nebesa by totiž dokázal zkrotit divoké větry a záludné proudy?

Sirény, amazonky, mořské obludy. Kdoví, co všechno je na té plavbě do neznáma čeká. Kryštof Kolumbus (asi 1451–1506) je na moři od svých 14 let, zná pověry námořníků a má k nim respekt.

V pátek 7. září 1492 posádky jeho flotily, která hledá novou cestu do Číny, definitivně ztrácejí z dohledu Kanárské ostrovy i zbytek tehdy známého světa. Zůstávají docela samy v nekonečném oceánu. Morálku mužstva je třeba udržet za každou cenu.

„Kapitáne, hoďte ty karty do vody, copak nevidíte, že nám přinesly smůlu?“ žádá po něm posádka, když se ocitnou v nebezpečné bouři. Kolumbus poslechne a karty, které vzal s sebou, hází do moře.

Prostý zákaz nestačí

Kdysi dávno se totiž námořní kapitáni rozhodli karty a kostky na palubě zakázat z obavy, že by při hře mohly propuknout rvačky.

Prostý zákaz však nemá mezi otrlými mořskými vlky žádnou váhu, a tak vznikla pověst, že karty působí na moři neblahou mocí a přitahují zlobu živlů.

Jen co však Kolumbus přistane v Novém světě a námořníci, notoričtí hráči, vystupují na pevnou zem, už si z listů vyrábějí náhražku karet a mastí je ostošest.

To Kolumbus se spíš pídí po znameních, která by mu potvrdila, že jeho objev by se dal přiřadit k zázrakům.

Zaujme ho třeba, že známou pevninu viděli naposledy v pátek 7. září a rovněž v pátek, tentokrát 12. října 1492, hlídka ve strážním koši na karavele Pinta zvolala: „Země na obzoru!“