Za vyřezávaným stolem se krčí ustrašený chlapec. V ruce svírá pero a kopíruje s ním obrysy písmen. „Levou rukou ne!“ napomene ho rozčileně jeho vychovatel. „Pravou! Musíš psát pravou!“ Princ jen tiše popotáhne. Aby toho nebylo málo, pár týdnů nato začne koktat.
Když je Ludvík XIII. (1601–1643) v říjnu 1614 úředně uznán plnoletým, je mu teprve 13 let. V té době už je přitom čtyři roky francouzským králem.
Skutečnou moc však ve svých rukou svírá Ludvíkova ambiciózní matka Marie Medicejská (1575–1642), která za svého syna vládne jako regentka.
Toto postavení se jí nepochybně zamlouvá, takže hlasitěji než kdo jiný upozorňuje na jeho údajnou mentální slabost. „Dítě záměrně zanedbávala a obviňovala ze zaostalosti.
O Ludvíkovu výchovu se tak starali zejména kuchaři a komorníci,“ zmiňuje se britský historik Robert Knecht (1926–2023).
200 klystýrů za rok
Pravidelně ho trápí záchvaty slabosti a koktá. Kromě toho Ludvík trpí chronickým zánětem tenkého střeva, který královští lékaři léčí, jak je v té době zvykem, pouštěním žilou, silnými dávkami projímadel a klystýry.
Těch údajně za rok Ludvík absolvuje více než 200! „Neměl to vůbec snadné, opuštěný a zanedbaný. Není divu, že si v mnoha ohledech nepočínal zrovna prozíravě,“ píše francouzský publicista Louis du Breil. Chladný odstup chová Ludvík i k ženám.
Když si v listopadu 1615 bere za manželku španělskou princeznu Annu Rakouskou (1601–1666), během svatební noci se jí ani nedotkne!
Překvapí odvahou
„Lehni si, lehni si,“ říká král a rukou přitom několikrát poklepe na postel. Naproti němu se rýsuje polonahá mužská silueta. Čím víc se Ludvík straní manželky, tím víc vyhledává společnost mladých mužů. Na trůn ale nerezignuje, naopak.
V 16 letech prohlásí, že on je tím jediným a pravým králem, svou matku nechá internovat, její spojence popraví a sám se chopí moci.
Francii pak vládne dalších 26 let, během kterých je sice nucen čelit řadě intrik z řad šlechty i vlastní rodiny, o moc se ale připravit nenechá.
Překvapí nejen svou odvahou, s jakou se během válečných tažení neváhá vystavovat nepřátelské palbě, ale i politickou prozíravostí, s níž si vybere mocného kardinála Richelieua (1585–1642) za svou hlavní oporu.
