Nejkrásnější knihovní sály na světě: Kde chrání vzácné tisky netopýři?

Vedení nejstarší portugalské univerzity v Coimbře roku 1717 požádá krále Jana V. o příspěvek na zbudování knihovny. „Vaše plány jsou velmi skromné,“ odvětí panovník suše a pošle mnohem větší sumu, než o jakou si vzdělanci řekli.

Může si to dovolit, protože zlato přivážené z Brazílie mu utěšeně plní státní kasu. Díky němu pod taktovkou architekta Gaspara Ferreiry vznikají tři bohatě zdobené barokní sály, jejichž zdi lemují dubové police. Aby se do nich nepustil hmyz, stejně jako do uskladněných knih a rukopisů, mají zde jeden trik.

Prostory čítárny zaměstnanci a čtenáři sdílejí s kolonií netopýrů! Bát se jich ale nemusejí, přes den totiž tito létající savci spí. Večer co večer ovšem knihovníci zakrývají regály s knihami těžkými plachtami, aby je ochránili před netopýřím trusem.

Penězi na zbudování knihovny v Coimbře přispěl sám portugalský král.

Lékárna duše

Ticho, ve kterém člověk slyší i vlastní dech, panuje v 9. století ve skriptoriu kláštera sv. Havla ve švýcarském St. Gallenu. Anglosaští a irští mniší se sem doslova hrnou, aby se jim dostalo té cti přepisovat a šířit tu významná literární díla.

Zdejší knihovna patří k nejvýznamnějším centrům evropské vzdělanosti. Sám francký král Karel Veliký (747/748‒814) požádá papeže Adriana I. (†795), aby sem poslal rukopisy gregoriánských chorálů k rozmnožení. Sbírka spisů naštěstí přežije i požár opatství v roce 937 a v dalších staletích se rozšiřuje. Dnes už návštěvníky nevítá strohá středověká písárna, ale nádherný rokový sál podle návrhu rakouského architekta Petera Thumba (1681–1767), který už na vstupních dveřích hlásá, že je „Psyches iatreion“, lékárnou duše.

Návštěvníky v St. Gallenu vítá hřejivý nápis.

Pomohla jí revoluce

Svůj původ má už v temných dobách středověku, kdy se zde nachází konvent Sainte-Geneviève. Rozrůstání jejích sbírek pomůže hlavně Velká francouzská revoluce a napoleonské války, kdy řada zkonfiskovaných spisů z jiných klášterů putuje právě sem, do Paříže. Už předtím ale byla přístupná veřejnosti.

Pro ni v letech 1843–1850 buduje architekt Henri Labrouste (1801–1875) novou budovu s renesanční fasádou a s rozlehlým sálem, v němž nechává vyniknout železné prvky.