Není příliš rozumné zkoušet před kardinálem Richelieuem něco utajit. První ministr se dříve či později dozví o všem a s potenciálními spiklenci umí rázně zatočit.

Od roku 1629 se setkávají v pařížském domě spisovatele Valentina Conrarta (1603–1675). Diskutují o literárních dílech. Nikomu se tím ale příliš nechlubí. Někdo by jejich spolek klidně mohl považovat za nelegální.

Nechtějí čelit obvinění, že se dopouštějí protistátního jednání. Básník Francois Boisrobert (1592–1662), který současně působí jako sekretář kardinála Richelieua (1585–1642), však nakonec svému zaměstnavateli všechno řekne.

První ministr francouzského krále Ludvíka XIII. (1601–1643) ho svou reakcí příjemně překvapí…

Nečekaný patron

Richelieu je nadšený. Podle současného historika Libora Vykoupila vzkázal členům spolku, „že je takovou společností velmi potěšen a jejich zájmy naprosto vítá a podporuje“.

Dokonce jim nabídne, že bude jejich patronem. Kardinál si přeje, aby jejich spolek pečoval o francouzský jazyk.

Po vzájemné dohodě v roce 1635 vzniká Francouzská akademie s posláním „dbát o ustálení mluvy spisovné, bdít nad její ryzostí, a tak ji zdokonalovat, aby všechny vědy a umění jazykem francouzským mohly být se zdarem pěstovány“, jak stojí v její zřizovací listině, kterou posvětil také Ludvík XIII.

Nejsme loutky!

Dostali za úkol vypracovat slovník spisovné francouzštiny. Dát ho dohromady zabere mnoho let, první slovník Akademie se podaří dokončit až v roce 1694. Jiný – velmi ožehavý úkol – přidělí v roce 1637 svým chráněncům Richelieu.

Mají posoudit tragikomedii Le Cid od francouzského dramatika Pierra Corneilla (1606–1684), která vyvolala v Evropě obrovský ohlas a má spoustu fanoušků i kritiků.

První ministr si přeje, aby třaskavou hru ztrhali, protože dává špatný příklad francouzskému lidu. Jenže už tehdejší členové Akademie si zakládají na své nezávislosti a nechtějí být kardinálovými loutkami.

Uloženou povinnost proto splní tak nějak po svém, jak vysvětluje Vykoupil: „Pánové se dost zapotili, ale nakonec se přece jen hlavnímu zadání vyhnuli.

Vytkli autorovi chyby formální, zejména nedodržení tří dramatických jednot, měli výhrady k jazyku, ale mlčky uznali dokonalost celku.“