Obyčejní lidé ani bohatí šlechtici si nenechají ujít popravu tří vůdců španělského povstání. Jejich hlavy jsou po stětí napíchnuty na kůly a vystaveny. Král tím vysílá jasný signál všem svým odpůrcům. Od tohoto dne začnou odbojná města jedno po druhém kapitulovat.
Chladné přijetí ze strany španělské veřejnosti se po pár letech změní ve vyloženou nenávist. Karel V. (1500–1558; ve španělských poměrech Karel I.) je sice legitimním dědicem trůnu – byť po otci z habsburské krve –, ale za zlé mu všichni mají už fakt, že byl vychován v Nizozemsku a na Pyrenejský poloostrov si s sebou přivedl spoustu cizích poradců.
Když pak zvedne daně, aby měl z čeho platit svůj nákladný a okázalý způsob života, má na krku rebelii jako vyšitou. V době jejího vypuknutí, na jaře 1520, ani není ve Španělsku.
Odjel do Německa na svou císařskou korunovaci, vládu nad Kastilií a Aragonií mezitím svěřil utrechtskému biskupu Hadriánovi (1459–1523).
Příliš dlouhé váhání
Mezi prvními povstane Toledo, následují ho Valladolid, Tordesillas a do roka mají rebelové, tzv. komunérové, rekrutující se především z řad rolníků a nižší šlechty, pod kontrolou většinu měst ve středním Španělsku. Jejich cílem je dosadit na trůn „svého“ člověka. Vzpomenou si přitom na Janu Šílenou (1479–1555), Karlovu matku a bývalou královnu, jíž nechal vlastní otec Ferdinand II.
Aragonský (1452–1516) kvůli jejímu mentálnímu zdraví zavřít do žaláře. Osvobodí ji a snaží se ji přimět, aby podepsala souhlas s jejich povstáním. Jana ale váhá. Otálí tak dlouho, až se celé povstalecké hnutí zasekne a po bitvě u Villalaru dne 23. dubna 1521 i rozpadne. Jednotkám roajalistů se při ní podaří zajmout tři povstalecké vůdce a den nato jsou všichni veřejně popraveni.
Většina komunérů se vzdá, a když 25.
října kapituluje i Toledo, jsou dny španělské rebelie sečteny.
Facebook
Twitter
RSS