Do Českého Švýcarska se vrátil oheň. Plameny z jara jsou sice bezpečně uhašeny, znovu ale vzplály varovné hlasy volající po krocích, které by vzrůstající riziko lesních požárů do budoucna minimalizovaly.

Lesní požáry už nejsou problémem vzdáleného Středomoří. S oteplujícím se klimatem, vysušenou krajinou a desetiletími lidských zásahů se z nich stává nový evropský normál – a Česko není výjimkou.

Někteří vědci přitom upozorňují na paradox, který zní téměř kacířsky: oheň není jen ničitel. Po miliony let byl také architektem krajiny.

Role ohně

Tentokrát se v Českém Švýcarsku jednalo o požár menšího rozsahu – hořelo na 100 hektarech lesa. V čerstvé paměti ale pořád máme katastrofu z července 2022, popelem tehdy lehlo 1060 hektarů a živel se podařilo zkrotit až po dlouhých třech týdnech.

Zničující lesní požár v okolí Hřenska si tak připsal titul toho nejrozsáhlejšího v novodobé české historii. Požáry přitom po staletí v mírném pásu téměř vymizely, byť dříve po tisíciletí formovaly krajinu.

S globálními klimatickými změnami se ale vracejí a znovu otevírají otázku své role v krajině. A právě v tom se skrývá jeden z největších paradoxů dnešní debaty.

Když se řekne lesní požár, většině lidí se vybaví apokalypsa: spálené stromy, prchající zvířata a kouř zakrývající obzor. Současná ekologie ale upozorňuje, že oheň nemusí být jen ničitelem. V mnoha ekosystémech je dokonce podmínkou jejich existence.

„Oheň není narušením těchto systémů, je jejich součástí,“ shrnuje ekolog Stephen J. Pyne z Arizonské státní univerzity. „Lidstvo s ohněm uzavřelo dávné spojenectví.“

Musíme se naučit žít s ohněm

Podle zprávy EASAC (Expertní rady evropských akademií) v současné době požáry v Evropské unii každoročně zasáhnou území o rozloze půl milionu hektarů – téměř dvakrát větší než Lucembursko.

Nejvíce postižené jsou jižní státy okolo Středozemního moře, ale na novou éru se musejí připravit i kontinentální, alpské a boreální oblasti.

Evropští odborníci předpokládají, že do roku 2100 se vlivem mnoha faktorů, jako jsou vylidnění venkova, proměny ve využívání půdy, častější sucha a nízké letní srážky, riziko požárů zdvojnásobí.

Z toho vyplývá jediné – Evropa musí přestat otálet a začít rychle plnit své klimatické plány a současně upravit způsob, jakým využíváme půdu a spravujeme krajinu.

A také je potřeba – alespoň pro tuto chvíli – přijmout fakt, že sucho tu je, a naučit se žít s ohněm.

Z prehistorické kroniky

Oheň přitom provází život na Zemi stovky milionů let. Geologické důkazy ukazují, že přírodní požáry existovaly už před 420 miliony lety, kdy se na souši rozšířily první cévnaté rostliny a atmosféra obsahovala dostatek kyslíku.

Po tisíce let pak přicházel v podobě blesků i lidských zásahů a tvaroval lesy, savany i křovinaté oblasti.

Existují dokonce krajinné typy, které se bez pravidelného ohně doslova rozpadají. Borovicové lesy, eukalyptové porosty i savany potřebují vypalování, aby nezarostly přestárlou biomasou. V některých ekosystémech semena klíčí až po vystavení žáru a kouři.

Požár v přirozené intenzitě odstraňuje starou vegetaci, vrací živiny do půdy a uvolňuje prostor novým rostlinám. Vypálená krajina proto nemusí být mrtvá, ale spíše restartovaná.

Co se pokazilo ve 20. století

EASAC zformulovala tři klíčová doporučení pro evropské politiky. Stěžejní je vydat zákon o obnově přírody, a to s důrazem na obnovu rašelinišť a správu lesů. Proč zrovna rašeliniště? Jsou to nejbohatší úložiště uhlíku na planetě.

Ukládají ho přibližně dvakrát více na hektar než severské lesy. Ochrana rašelinišť brání uvolňování emisí, které by dál zhoršovalo oteplování.

Zadruhé jde o prevenci při obnově přírody: pokud se vysází husté lesy bez ohledu na požární bezpečnost, vznikne jen obrovská zásobárna paliva, která při prvním větším suchu vzplane.

Řešením je vyhýbat se monokulturní krajině – střídat lesy, pastviny, sady a prosvětlené plochy –, podporovat pastvu zvířat a také se nebát řízeného vypalování.

Mantra hasit

Právě přístup „uhasit každý požár za každou cenu“ dnes ekologové označují za jeden z hlavních důvodů současných katastrofických požárů.

Ve 20. století se v Evropě i Severní Americe prosadila představa, že jakýkoli požár je nepřítel, kterého je třeba okamžitě zlikvidovat. Oheň tak byl vytlačen z krajiny, která s ním přitom po tisíciletí počítala.

Jak připomíná Stephen J. Pyne: „Mysleli jsme si, že můžeme oheň z přírody odstranit, stejně jako jsme odstranili predátory.“ Výsledek byl ale opačný.

V lesích se začalo hromadit obrovské množství suchého materiálu – větví, listí a hustého podrostu –, který by dříve pravidelné slabší požáry přirozeně odstranily. Americká lesní služba dnes bez obalu konstatuje:

„Sto let potlačování požárů vytvořilo podmínky pro požáry, které jsou větší, intenzivnější a obtížně zvládnutelné.“

Klimatická změna přilévá olej do ohně

Poslední doporučení EASAC se pojí s požární gramotností. Vzdělávání o rizicích by podle expertů mělo začít už u dětí. Cílem je edukovat společnost tak, aby věděla, jak ohni předcházet i jak s ním koexistovat, když už vznikne, místo aby se ho jen slepě bála.

Dnes se navíc k dlouhodobě nahromaděnému palivu přidává klimatická změna. Delší období sucha, vyšší průměrné teploty a silnější vítr vytvářejí podmínky pro nový typ požárů.

„Vyšší teploty, nízká vlhkost, dlouhá období bez deště a silnější vítr prostě logicky  vytvářejí ideální podmínky pro šíření požárů,“ upozorňuje lesní ekolog Matt Jolly z americké Lesní služby.

Klimatolog Park Williams z Kolumbijské univerzity dodává: „Nejde o jeden faktor, ale o souběh tepla, sucha a atmosférické nestability.“