Veřejnost má často mylnou představu o tom, kdo patolog je a co přesně je náplní jeho práce. Patolog nemusí být postarší muž shrbený se skalpelem v ruce v příšeří pitevny nad mrtvolou.

Dnes se sklání spíše nad mikroskopem, ve kterém zkoumá laboranty připravené vzorky.

Patologie, byť veřejností často opomíjená, tvoří základní pilíř medicíny. Bez stanovení přesné diagnózy a znalosti průběhu nemoci by nebylo možné zahájit správnou léčbu.

Název oboru se skládá z řeckých slov pathos (nemoc, choroba) a logos (nauka, věda). Posláním patologa je zkoumat chorobné pochody a změny v lidském organismu. Zejména pak popisuje změny, jak se nemocný organismus liší od zdravého.

Ač to může znít neuvěřitelně, patolog se účastní také operací. Nestojí však přímo nad tělem pacienta na operačním sále, ale nedaleko, po ruce chirurgovi de facto jako jeho poradce. Rozhodnutí, které se od něj čeká, musí přijít rychle.

Uplatní se nejvíce při operaci nádorů. Chirurg sice makroskopicky vidí kudy nádor prorůstá a může jej odstranit, avšak nemůže postřehnout, jestli neprorůstá dál mikroskopicky.

Dříve tak hrozilo větší nebezpečí, že v organismu okem nepostřehnutelná část nádoru zůstane a operace, pokud to bude ještě možné, se bude muset opakovat.

Případně byla z těla pacienta vyjmuta větší část postiženého orgánu (například střeva), než bylo bezpodmínečně nutné.

Patolog na tzv. peroperační službě tato dvě rizika snižuje. Peroperační biopsie spočívá ve zkoumání okrajů zhoubných bujení postiženého orgánu. Mikroskopy patologů jsou zásobovány částmi pacientovi tkáně přímo během operace.

Patolog díky tomu může ukázat chirurgovi, jakou část je ještě nutné odstranit a odkud už je tkáň zdravá. Nejenže mu tím usnadňuje rozhodování, má to především pozitivní dopad pro operovaného pacienta.

Cílem totiž je, aby chirurg odebral tkáně co nejméně, protože to má zásadní vliv na kvalitu života pacienta. Díky peroperační biopsii existuje dnes větší šance vést i po operaci normální život.

Jelikož je na určení diagnózy velmi málo času, jedná se maximálně o desítky minut, mohou peroperační biopsii dělat pouze zkušení patologové.

Aby bylo rozhodnutí patologa přínosné mělo by přijít do dvaceti minut. Není prostor na využití žádných speciálních metod. Ba co víc, není zde prakticky téměř žádný čas na samotnou přípravu zkoumaného vzorku. Což práci značně ztěžuje.

Už totiž samotná příprava, aby byl vzorek v mikroskopu „čitelný“, je také značně komplikovaná.

Pro srovnání například při běžné histologii potřebují laboranti k tomu, aby odborník mohl zkoumat vzorek pod mikroskopem, i několik dní. Během operace má však patolog k dispozici zmrzlý řez, na jehož přípravu byly pouze minuty.

Práci patologa tak komplikuje nejenom nedostatek času, ale i kvalita vzorku v mikroskopu.

Ne vždy je tak možné provést přesnou diagnózu. Pokud je míra nejistoty příliš velká, může být operace po konzultaci s chirurgem dokončena až v druhé době.

Netřeba připomínat, že pro pacienta je mnohem lepší, aby nemusel jít na operaci znovu a celý zákrok se provedl najednou.

Peroperační biopsie nepřináší obvykle definitivní diagnózu. Tu je možné učinit později z lépe připravených preparátů.

Po operaci vzorek zůstává patologům k dispozici, ti tak mohou provést řádnou diagnózu – biopsii. Když už nejsou tlačeni časem, mohou jej zpracovat klasickými metodami.

Jsou pak schopni přijít s řadou informací, které jsou pro dané onemocnění, zvláště jeho léčbu důležité.

Zde už není třeba pouze zkušeného patologa, ale také zkušeného laboranta. Příprava vzorku je, jak už jsme předeslali, titěrná a namáhavá práce. Bez ní by však odborník na sklíčku neviděl zhola nic. Je to ruční práce od začátku do konce.

Neexistuje přístroj, který by automaticky po vložení červě odebrané tkáně určil diagnózu. Ze vzorků, které jsou například zality v parafínu, je třeba nakrájet řezy tenké pouhých 5 mikrometrů.

K tomu laboranti využívají diamantové nože, jedná se o velmi tenké řezy, které je následně nutné dostat na podložní skla.

Ač vzorky tkání v mikroskopu hýří mnoha barvami, neznamená to, že bychom měli třeba barevný mozek, nebo střeva. Barvami jsou v laboratoři zdůrazňovány takové struktury tkáně, které jsou důležité ohledně stanovení konkrétní diagnózy.

K základnímu zpřehledňujícímu barvení se používá hematoxylin, který barví modrofialově, dále pak eosin, který barví růžově. V zásadě jde o interakci barviva a některé složky tkáně.

Díky barvení je možné určit přítomnost určitých látek, nebo jejich struktur ve zkoumané tkáni.