Lidský obličej je z vědeckého pohledu unikátním „plátnem“, které ukrývá dva tucty svalů z každé strany, umožňující našemu okolí v nás číst. Co se však stane, když tvář nemá tvář?

Jistou formou tzv. obličejové slepoty, odborně označované jako prosopagnosie, trpí podle vědců v celosvětovém měřítku 2,5 % populace.

Zatímco mírnější forma onemocnění spočívá v horším rozeznávání známých či blízkých, při vážném postižení mají jedinci problém identifikovat i sebe sama…

Následek zásahu?

Selektivní neschopnost rozpoznávat tváře byla zdokumentována již v 19. století. Nicméně samotný termín byl poprvé využit až v roce 1947 německým neurologem Joachimem Bodamerem (1910–1985).

V rámci své praxe popsal tři případy, včetně 24letého muže, který po střelném poranění v oblasti hlavy ztratil schopnost rozpoznat tváře přátel, rodiny a dokonce i svou vlastní.

Byl však schopen své nejbližší identifikovat podle sluchu, hmatu či dalších vizuálních podnětů jako například chůze, postoje či gesta.

Jelikož byl výskyt prosopagnosie v dané době poněkud ojedinělý, odborná veřejnost onemocnění označila za vzácné a dala jej do souvislosti s vážnými úrazy mozku.

Každý padesátý

Pohled na věc změnil až rok 2007, kdy vědci z univerzity v německém Münsteru, v čele s Thomasem Grüterem zveřejnili v periodiku American Journal of Medical Genetics svůj výzkum.

V něm mimo jiné uvedli, že jistou formou obličejové slepoty trpí každý padesátý člověk – což jen ve Spojených státech amerických činí více než 5 milionů jedinců.

„To je ohromné množství,“ uvedl Grüter, který sám prosopagnosií trpí. Za důvod, proč dlouhá léta vědci nebyli schopni odhalit přesný počet nemocných, přisuzuje skutečnosti, že většina jedinců umí svůj „handicap“ velmi dobře maskovat.

U svých přátel, kolegů nebo rodiny se soustředí na barvu hlasu, účes nebo styl chůze a zvyky.

Dědičnost na scéně

Grüterovy studie se zúčastnilo celkem 689 místních středoškoláků a studentů medicíny, přičemž obličejovou slepotu se podařilo diagnostikovat u 17 z nich.

Detailnější výzkum následně ukázal, že v rámci vyselektované „sedmnáctky“ mělo čtrnáct jedinců nejméně jednoho blízkého příbuzného trpícího stejným onemocněním.

Ze vzorce dědičnosti Grüter společně se svým týmem odvodil, že za prosopagnosií může stát poškození jednoho dominantního genu. To znamená, že pokud jej v sobě jeden z rodičů nosí, dítě má v tu chvíli 50% šanci, že nemoc zdědí.

„Je to jako dyslexie. Vím, co je to tvář, ale je opravdu těžké z ní číst. Je to jako jít do kopce proti větru“ uvedla v roce 2010 Heather Sellersová, autorka knihy s názvem „You Don’t Look Like Any I Know.“

Pomocná ruka technická

Profesorka Sarah Bateová působící na univerzitě v Bournemouthu v Anglii zasvětila svou práci vývoji programů, které mají lidem s obličejovou slepotou pomoci.

Klíčové by měly být zejména pro děti, jelikož onemocnění může negativně ovlivnit jejich sociální postoj a celkový rozvoj.

Zároveň potvrdila Grüterův předpoklad, že mnoho jedinců o svém onemocnění ani neví. Stanovení diagnózy je totiž mnohem jednodušší u jedinců, které prosopagnosie postihne po onemocnění mozku či vážném úrazu hlavy.

Pokud se s ní totiž člověk narodí, má pocit, že je tento stav normální a mnohdy nemá důvod jej řešit. „Z našich testů víme, že prosopagnosie postihuje víc lidí než autismus.

Pokud ale svůj stav nemáte důvod s kýmkoli srovnávat, tak na to ani nemusíte přijít,“ konstatuje Bateová.

(Titul: Foto: FKM Unair)