Říká se, že jsou soběstačné a k životnímu štěstí nepotřebují člověka. Podle nejnovějších vědeckých poznatků je však pouto mezi páníčkem a kočkou silnější, než by se mohlo zdát.

Přenos DNA a její následná analýza patří od 80. let minulého století k základním pilířům kriminalistiky. Jeden jediný vlas stačí dnes k tomu, aby vyšetřovatelé zjistili nejen pohlaví, ale také krevní skupinu jeho majitele.

Podobným přínosem by se již brzy mohla stát také kočičí srst, která se v nedávném průzkumu ukázala jako vynikající „lapač“ lidské genetické informace. Výsledky jedinečné studie zveřejnil vědecký tým v periodiku Forensic Science International.

Australská revoluce

A jaká, že je vlastně základní premisa? Podle australských odborníků by mohla kočičí srst uchovat dostatek DNA od osoby, která se po určitou dobu nacházela v její blízkosti. A nemuselo by být ani nutné, aby mazlíčka hladila.

„Sběr lidské DNA by měl být důležitou součástí ohledávání místa činu.

Dosud se však nevědělo, že stopy DNA se mohou přenést i na mazlíčky, kteří s námi sdílejí domácnost, zejména psy a kočky,“ prohlásila forenzní vědkyně Heidi Monkmanová z Flindersovy univerzity v Adelaide.

Srst jako základ

Pro účely výzkumu, jehož cílem bylo potvrdit či vyvrátit schopnost koček uchovávat lidskou DNA, oslovila odbornice také Mariyu Gorayovou, specialistku na ohledávání míst činu a forenzního experta Rolanda van Oorschota, působícího na policejním oddělení ve státě Victoria.

Jejich revolučního pokusu se zúčastnilo 20 koček z 15 různých domácností. Experiment sestával z dvojitého otření kočičí srsti, a to vždy na pravé straně, poté vědci odebrali všem členům domácností DNA – výjimkou byl jeden nezletilý jedinec.

Poslední krok spočíval ve vyplnění dotazníku, jehož otázky byly směřovány na chování a návyky vrnících mazlíčků. Pro co největší přesnost nechyběly okruhy týkající se fyzického kontaktu, ať už v rámci rodiny nebo s osobami mimo ni.

70% úspěch

Závěry tříčlenného týmu se po vyhodnocení ukázaly jako více než nadějné. Stopy lidské DNA se totiž vědcům podařilo objevit v 80 % stěrů ze zvířecí srsti. Profil genetické informace bylo následně možné sestavit u 70 % odebraných vzorků.

Co ovšem odborníky nejvíce překvapilo, byla skutečnost, že množství rozpoznané DNA, které bylo možné odhalit, nebylo ovlivněno dobou, jež uběhla od posledního kontaktu mezi člověkem a čtyřnohým mazlíčkem ani délkou kočičí srsti.

„Tato společenská zvířata mohou být vysoce relevantní při posuzování přítomnosti a aktivit obyvatel domácnosti nebo jakýchkoli nedávných návštěvníků scény,“ prohlásila Monkmanová.

Důležití svědci

Zatímco většina genetických profilů pocházela od členů domácnosti, v šesti případech byla objevena neznámá lidská DNA, jejíž přenos se nepodařilo odhalit. A pak tu bylo jedno obzvlášť zajímavé zjištění – v rodině, kde se vyskytovaly dvě kočky a dva páníčci.

Zatímco jedna z koček, bezsrstá sphynx, byla nositelkou DNA neznámé třetí osoby, její spolubydlící rasy ragdoll, ne. Obě se přitom s páníčky stýkaly stejně, ani jedna neměla v teritoriu výhody.

Podle Monkmanové mohlo dojít k přímému přenosu cizí genetické informace od páníčka například při vyčesávání či pohlazení, anebo si sphynx mohla cizí DNA uchovat po kontaktu s některou z návštěv.

Australský experiment je předzvěstí revoluce, která by z kriminologie mohla učinit obor neprůstřelnější a usvědčování pachatelů trestných činů přesnější.

Než se však kočky stanou definitivní forenzní posilou, bude zapotřebí ještě dalších sérií výzkumů, které zaměří pozornost zejména na problematiku přenosu DNA z kočky na kočku, ale také na celkovou perzistenci.

Má mě ráda? Nemá mě ráda?

Přenosem DNA ovšem pouto mezi člověkem a kočkou nekončí. Jeden z nejrozšířenějších mýtů tvrdí, že malé šelmy nejsou schopny citového pouta a svého majitele vnímají jen jako chodící ledničku. O to, kde se nachází, proto nejeví sebemenší zájem.

Saho Takagiová z Kjótské univerzity má však na věc odlišný názor. Podle jejího zkoumání nejenže kočky páníčka neustále sledují, ale také si nenápadně udržují přehled o tom, kde se v danou chvíli vyskytuje.

To zároveň vynáší na světlo teorii, že jsou naši osobití mazlíčci schopni prostorové představivosti i plánování.

„Tak kde je?“

Společně s kolegy se japonská expertka pustila do experimentu, při kterém bylo 50 koček jednotlivě pozavíráno do vybraných místností, kde jim byly opakovaně pouštěny hlasy jejich majitelů. Nedlouho poté jim byl znovu puštěn hlas majitele anebo cizího člověka. A reakce?

Ve chvíli, kdy se místností rozlehla důvěrně známá slova, působily kočky zmateně, některé se neustále ohlížely, kde že se „jejich“ člověk nachází. V případě, že se jednalo o hlas neznámý, byly reakce prakticky nulové.

„Naše studie naznačuje, že kočky mají schopnost představit si v duchu něco, co nevidí. A to ukazuje, že mohou mít hlubší myšlenkové pochody, než se předpokládalo,“ popsala Takagiová.

Zdroj bezpečí

Zatímco pro japonský tým se jednalo o překvapivé zjištění, biolog a spisovatel Roger Tabor výsledkem příliš překvapen nebyl. Ba naopak, tento závěr očekával.

Podle něj je totiž povědomí o pohybu pro kočku klíčové, aby ve volné přírodě dokázala přežít.

„Jak by mohla chytit hraboše polního, který se pohybuje v trávě, kdyby si podle vodítek, jako je šustění stébel, nedokázala představit, kde právě je?“ uvedl. Páníček je pro kočku důležitým bodem v jejím životě, a to jako zdroj potravy a bezpečí. Je pro ni proto nadmíru důležité, aby věděla, kde se nachází.

(Foto: Pixabay)