Tedy takhle… Rostlina nemá kůži. To, co ji na povrchu chrání a zároveň umožňuje komunikovat s okolím, se nazývá kutikula. „Tohle slovo ale normálním lidem moc neříká,“ ví Jiří Kubásek.
Právě Jiřímu Kubáskovi a jeho kolegům z Katedry experimentální biologie rostlin Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se podařilo na sklonku roku 2022 uveřejnit článek o obnově kutikuly v prestižním časopise New Phytologist.
Povrchová ochrana rostlin, spíše než kůži, připomíná podobnou vrstvu, kterou má na povrchu těla třeba hmyz. I té se říká kutikula. Je to polymerní matrix „nasáklá“ (impregnovaná) vosky. A vosky jsou velmi nepropustné a odpuzují vodu.
A to je právě hlavní funkce kutikuly. Chrání list před vyschnutím, ale také svou hydrofóbností před zaplavením vnitřku listu, třeba během prudkých dešťů.
O kutikule toho víme hodně a zkoumají jí po světě stovky vědců. O čem se ví málo, je dynamika kutikuly a jejich složek. Například zda se vosky obnovují po celý život listu, nebo jen během jeho růstu. Situace, jak se ukazuje, je složitější. Například závisí na tom, zda list žije jednu sezónu nebo mnoho let.
Kubásek a kol. ukázali, že matrix se tvoří jen během růstu listu, zatímco vosky se doplňují i u listů, které už dosáhly konečné velikosti. Jak to dělali? Nechali rostlinky asimilovat těžký (ale stabilní, nikoli radioaktivní!) oxid uhličitý (13CO2). Ten v přírodě tvoří jen 1 %, zatímco normálního (12CO2) je 99 %.
Vtip je v tom, že se oba chovají v živých tvorech prakticky stejně; ani ten těžký neškodí a my ho můžeme sledovat a měřit s velkou přesností.
Takže když se začne objevovat ve vosku dospělých listů, znamená to, že rostlina musela tyto vosky vytvořit až po té, co byla přemístěna do vzduchu, kde těžký izotop uhlíku převládá (protože byl uměle přidán).
