Kdesi ve stínu mohutného Himálaje se údajně rozkládá záhadami obestřená roklina. Řeč je o indickém Údolí sedmi smrtí. Ačkoli jsou zprávy o něm staré přes sto let, nikdo dodnes neví, kde přesně leží. Návštěvu oblasti totiž přežije jen pár dobrodruhů.

Většina z nich navíc krátce poté přijde o rozum. Z jejich výpovědí každopádně mrazí v zádech.  

V očích pacienta, jenž právě nabyl vědomí, se zračí hrůza. „Všude jsou tam létající ohně,“ šeptá skrz popraskané rty. Jde o britského cestovatele Grahama Dickforda (†1892). Ten se v roce 1890 během putování po Indii doslechne o tajemném údolí smrti.

Podle lidí žijících na dohled od Himálaje se v něm nacházejí hordy zlata. I přes varování, že v oblasti přebývají také nebezpečné krvelačné bestie, zorganizuje Dickford šestičlennou výpravu a vyrazí na cestu. Z expedice se ale po dvou letech vrací sám.

Je těžce zraněný, popálený na velké části těla a prakticky bez vlasů. „Děsivé stíny a duchové vás mohou zabít,“ začne ze sebe vyrážet, když se v nemocnici probere z bezvědomí. Krátce poté ale zase omdlí. O tři dny později umírá. Na co přesně v Údolí stínů, jak se místu někdy také říká, narazil?

Zvláštní sluj

„Spustili se do jeskyně, z níž se poté začal linout děsivý křik.

Už nikdy jsme je nespatřili,“ vypovědí členové expedice, jež se na záhadné místo vydá v roce 1906. O Dickfordově výpravě se totiž dozví britské koloniální úřady, které do oblasti kolem řeky Parvati pošlou specialisty. Živí se z ní vrátí jen dva badatelé.

Druhá polovina týmu se ztratí po sestupu do chřtánu zvláštně vyhlížející jeskyně. Oba vědci následně zápasí s nočními můrami, přijdou o rozum a po třech měsících za nevyjasněných okolností zemřou. Ještě hůř dopadnou členové další britské výpravy.

Většina z nich se nedaleko jeskyně začne bezdůvodně točit dokola a třást po celém těle, než padne mrtvá na zem. Zbylí badatelé se záhy po návratu zblázní.

Brána do podsvětí?

Parvatský stařešina se dá pomalu do řeči. „V každé štěrbině a za každým kamenem číhají stíny noci připravené pozřít lidskou duši,“ prohlašuje.

Podle lidí žijících v jednom z nejsevernějších indických regionů obývají Údolí sedmi smrtí mystičtí válečníci temna a další krvežíznivá monstra. Dostávat se sem mají z tajemné jeskyně. Ta má být buď branou do jiné dimenze, nebo do podsvětí či pekla.

Žádný člověk, který do ní vkročil, se z ní zatím nevrátil živý. Záhadologové se nicméně spíše přiklánějí k tomu, že v oblasti působí mimozemšťané.

Opírají se přitom o staroindické spisy, v nichž jsou zmínky o podivných stvořeních s pokročilými stroji a zbraněmi, které se měly usadit kdesi pod vrcholky Himálaje.

Ohnivé jazyky

„Stačí zapálit jen malý ohýnek a od jednoho konce údolí k druhému proletí ohnivý jazyk,“ stačí prohlásit jeden z přeživších badatelů, než po návratu z údolí přijde o rozum.

To by naznačovalo, že se zde možná nachází vstup do pekla, z něhož se linou smrtící výpary. Záhada může mít samozřejmě i racionálnější vysvětlení.

Z podzemí sem uniká jedovatý, a navíc i výbušný plyn. Ozřejmovalo by to jak děsivé konce lidí, kteří sem zavítali, tak zkazky o záhadných bytostech obývajících oblast. Jednoduše jde o halucinace.

Někteří záhadologové se však domnívají, že Údolí sedmi smrtí je vojenskou oblastí, v níž armáda zkouší tajné zbraně. Jednou z nich prý může být i nový nervový plyn. Vysvětlovalo by to, proč vláda o poloze místa tak zarytě mlčí.

Problém je v tom, že první podivné případy se v údolí odehrály dávno předtím, než lidstvo začalo bojové plyny používat.