„Přimluvte se u krále za mladého Diega,“ naléhá na vévodu Olivarese kaplan Don Juan de Fonseca. V upocených rukou mačká váček s 50 dukáty.

„Pochází ze Sevilly, stejně jako já. A má skutečně velký talent,“ dušuje se a podává španělskému grandovi peníze. Ten se ještě chvíli zdráhá, nakonec si ale umolousaný pytlík přece jen vezme.

Pár týdnů nato si mladičký král Filip IV. (1605–1665) teprve 24letého Velázqueze (1599–1660) skutečně pozve a nechá se od něj portrétovat.

S jeho výtvorem je natolik spokojen, že mu přidělí 300 dukátů na přestěhování rodiny do Madridu a jmenuje ho do funkce královského malíře. Plat má 20 dukátů měsíčně, za každý namalovaný obraz pak dostává další odměny.

Umí jen hlavy?

Velázquezův rychlý vzestup vyvolá u ostatních malířů, kteří se pohybují kolem dvora, značnou nevraživost. „Umí malovat jen hlavy,“ pošklebují se někteří.

Pomluvy utichnou teprve poté, co talentovaný umělec vyhotoví rozměrnou malbu znázorňující vyhnání Maurů ze Španělska. „Nádhera,“ rozplývá se nad skvostným plátnem sám král a za odměnu jmenuje Velázqueze královským komorníkem.

„Krok za krokem stoupal v hierarchii výše, jako umělec i dvořan,“ podotýká současný německý spisovatel Rolf H. Johannsen. Roku 1643 se stane správcem uměleckých sbírek, posléze i správcem královského paláce.

Panovník mu dokonce zaplatí i studijní cestu po Itálii, což tehdy rozhodně není zvykem. Velázquez mu ale nezůstane nic dlužen. Vždyť během svého pobytu u dvora ho stihne zvěčnit skoro 40krát!