Tajemný bílý dým se pomalu valí z úst ženy sedící v čele kulatého stolu. Médium má oči v sloup a pro mocnější efekt vydává dávivé zvuky. Osazenstvo účastnící se spirituální seance šílí a lapá po dechu.

Celá hlava média se teď mění v oblak hustého, mléčného kouře. Co je tato záhadná látka zvaná ektoplazma zač?

Ektoplazma má být zhmotněním duchovní energie. Její popularita roste především ke konci 19. století a přelomu 20. století. I dnes se v okultní literatuře můžeme dočíst o bělavém kouři valícím se z uší či úst média v transu.

A najdou se i případy, kdy se měl kouř měnit v jasný tvar nebo dokonce naplnil celou místnost.

„Na počátku se objevují pouze bílé žilky a mléčné skvrny, zatímco obličeje, prsty a kresby se formují kousek po kousku v oblaku této želatinové pasty připomínající vlhký, ulepený hadr,“ vysvětluje fyziolog a immunolog Charles Robert Richet (*1850–1935).

Ten látce dává i její jméno. Jeho teorie má podporu v biologii. Plazmatická složka se totiž vyskytuje nejen v rostlinách, ale také u živoucích jedinců. Z hlediska biologického není ektoplazma žádný výmysl.

Badatel tehdy předpokládá, že ektoplazma spirituálního média je tím nejlepším zprostředkovatelem pro projev energie z onoho světa. Nakolik má držitel Nobelovy ceny z roku 1913 pravdu?

Publikum se baví

Média neztrácejí čas. Ektoplazma během seancí se stává obrovským hitem – některé projevy jsou však naprosto směšné. Za cílem šokovat účastníky a zvýšit popularitu jdou často údajná „profesionální média“ do extrémů.

Pakliže lidé pochybují o nadpřirozenu jako takovém, zhmotnění spirituální entity je třešničkou na dortu. Případy podvodů se násobí. Média ochotně polykají šátky, kousky prostěradla či papír, mnohokrát namočený v bílku či škrobu.

Během seancí se pak snaží materiál vyprodukovat v originální kvalitě. „Obecně se věřilo, že ektoplazma nedokáže odolat přímému světlu – Viktorianské seance se tak odehrávaly převážně ve tmavém prostředí.

Špatné pokojové osvětlení tak nabízí skvělou příležitost pro podvod,“ uvádí spisovatel John Ryan Haule (*1942).

Moderní čarodějnice?

Nejznámější je případ Helen Duncan (1897–1956), která své seance dokonce staví na fenoménu ektoplazmy. V transu se z jejích úst valí bílý kouř a častokrát na sebe její ektoplazma bere podobu spirituální průvodkyně „Peggy“.

Po zdlouhavém vyšetřování putuje Duncan roku 1944 do vězení. Zjistí se totiž, že ke svému triku používala sýrové plátno, které s ochotu na požádání vydávila.

Francouzské médium Eva Carrière (1886–1922) zase tvrdí, že je skrze ektoplazmu schopná vyvolat duše zemřelých osobností. Také její seance jsou bohužel podvodem – výstřižky z časopisů lepí na bílé plátno, které pak vyvrátí.

Mina Crandon (1888–1941) je zase schopná vyprodukovat maličkou ruku vycházející z jejího podbřišku. Jde však o kus zvířecího játra.

Dánské médium Einer Nielsen (1894–1965) má v oblibě ukrývat ektoplazmu v podobě plátna ve svém konečníku. Každý z případů nakonec končí skandálním odhalením a ostudou.

Existuje, nebo ne?

Z biologického hlediska je existence ektoplazmy nepopiratelná. Existuje v každém jednobuněčném organismu a napomáhá buněčnému posunu.

Německý embryolog Hans Driesch (1867–1941) ve 20. letech 20. století na věc pohlíží z lékařského pohledu, teoretické zhmotnění ektoplazmy během seance popisuje jako vývoj embrya a přirovnává ji k mozku, který se vzpamatovává z mrtvice.

Neurolog Jules Bernard Luys (1828–1897) dosvědčuje, že těla pacientů trpících hysterickými záchvaty jsou schopná vyprodukovat zářivou látku vycházející z tělesných otvorů. Moderní věda však fyzickou existenci spirituální ektoplazmy popírá.

Kde je tedy pravda? Skutečnou ektoplazmu vyprodukovanou během seance nikdy nikdo ke studiu nezískal.