Ze všech lidských poruch patří k těm nejprobádanějším. Její podstatou je neustálý souboj mezi mozkem a emocionálně silnými podněty, který lidský hardware nemá šanci vyhrát.
Neurovývojový syndrom, známý spíše pod zkratkou ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder), o sobě dává vědět už v raném věku dítěte.
Za jeho vznikem stojí strukturální a funkční odchylky různých mozkových oblastí v kombinaci s nerovnováhou určitých neurotransmiterů – zejména dopaminu a noradrenalinu.
Hrubý odhad…
Jedním z prvních, kdo na diagnózu ADHD upozornil a zároveň se pokusil o její základní popis, byl anglický pediatr George Frederic Still (1868–1941).
Psal se rok 1902, když v rámci přednášek hovořil o neobvyklých duševních stavech u jinak zdravých jedinců, jejichž inteligence nebyla nijak negativně narušena.
Jednalo se o děti impulzivnější a nepozorné s prakticky nulovým sebeovládáním. Konkrétně ve své praxi toto chování zaznamenal u 15 chlapců a 5 dívek. Dnes jeho závěry plně korespondují s tezí, že onemocnění postihuje častěji mužské pohlaví než to ženské.
24/7
„Mezi příznaky není nic nenormálního nebo nestandardního, co by každý člověk nezažil.
Typické pro ADHD ale je, že příznaky přetrvávají 24 hodin denně a sedm dní v týdnu,“ uvedl vedoucí lékař Dětského a dorostového oddělení Psychiatrické kliniky FN Brno a LF MU Pavel Theiner.
Jen ve Spojených státech trápí ADHD 6,1 milionu malých pacientů, zatímco u nás jde o 20 tisíc. Ačkoli není jasné, co přesně poruchu spouští, v 75 % případů sehrává významnou roli dědičnost.
V současnosti věda ví hned o několika genech, jež jsou se syndromem spojeny, v ostatních případech může jít o následek komplikovaného těhotenství nebo prenatálního vystavení alkoholu a cigaretovému kouři.
„Dárek“ do puberty
Jisté varovné signály se obvykle začínají ve větší míře projevovat před 12. rokem dítěte – nejčastěji se jedná o zhoršený prospěch, roztěkanost nebo vyšší sklon k úrazům. Ničím výjimečným není ani prokrastinace nebo neustálé odkládání povinností „na později“.
Dalším příznakem může být ale také naprostý opak, tedy až rekordní počet koníčků, kterým se však člověk není schopen věnovat naplno, natož u nich vydržet. Od „práce“ ho totiž dokáže vyrušit naprosto cokoli.
Tajemný nepřítel
Stavy vylučující jakékoli hlubší soustředění mohou u 60 % nemocných přetrvat až do dospělosti. „Typická dětská hyperaktivita se mění u dospělých ve vnitřní neklid a nepohodu. Porucha pozornosti zůstává pořád trvalá,“ upřesnil Pavel Theiner.
V roce 2017 byla ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) publikovaná data o celkem 26 744 dospělých s ADHD z 20 zemí světa. Psychiatrická komorbidita byla zjištěna u 60 až 80 % z nich.
Vedle poruchy pozornosti trpělo alespoň jedním dalším duševním onemocněním 23 % osob, hned tři diagnózy sužovaly 14 % zkoumaných. Podle výzkumu se nejčastěji jednalo o úzkostné poruchy, změny nálad nebo nadměrné užívání návykových látek. Ničím neobvyklým však nebyly ani bipolární poruchy a poruchy osobnosti.
Chce to řád…
Včasná, a především správná diagnóza je prvním krokem k úspěchu. Léčba ADHD nejčastěji spočívá v režimových opatřeních, jejichž úkolem je naprostá eliminace rušivých podnětů v pracovním či studijním prostředí.
K osvojení nových návyků může zároveň pomoci kognitivně-behaviorální terapie.
Jako účinná pomoc se ukázaly také stimulanty, ať už s obsahem atomoxetinu nebo metylfenidátu, které dokážou „upravit“ přenos informací v mozku, čím zvýší schopnost soustředění a přispějí k celkovému zklidnění.
Má to však jeden háček… Zatímco u dětí jsou léky plně hrazeny ze zdravotního pojištění, v dospělosti je jejich platba většinou záležitostí pacienta.