Dav turistů si fascinovaně prohlíží Monu Lisu. Přímo naproti ní lze v Louvru ale obdivovat další skvost. Jde o největší malbu, kterou muzeum vlastní. Obraz se jmenuje Svatba v Káni galilejské a na šířku měří bezmála 10 metrů.
Poslední ze tří kněží připojuje podpis na listinu. Jde o smlouvu, na jejímž základě má být vytvořen obraz zachycující „hostinu s Kristovým zázrakem v Káni galilejské a velkým množstvím postav“.
V roce 1562 se benediktini z benátského kláštera San Giorgio Maggiore rozhodli objednat rozměrné plátno pro svůj refektář, tedy jídelnu.
6. června pověří prací Paola Veroneseho (1528–1588), který si za dílo vymíní nejen 324 dukátů a zaplacení nákladů na obživu a ubytování, ale také zajištění jídla v refektáři a poskytnutí sudu vína.
Barvy nejvyšší kvality
Na plátně přibývá jedna postava za druhou. Veronese vyjde mnichům vstříc a zaplní dílo množstvím figur. Celkem jich na malbu umístí 132. Uprostřed obrazu sedí Ježíš a Panna Marie, jimž se okolo hlavy třpytí svatozář.
Plátno zachycuje výjev, kdy Kristus na svatbě ve vesnici Kána proměnil vodu ve víno.
I přes obří rozměry jde malíři a jeho pomocníkům práce od ruky. Dílo dokončí již za 15 měsíců. To doslova a do písmene září barvami. Veronese totiž splnil i druhou podmínku benediktinů – použít „barvy nejvyšší kvality“.
Zachytí i sám sebe
Do kláštera San Giorgio Maggiore míří francouzští vojáci. Když sem během napoleonských válek dorazí, svěsí Svatbu v Káni galilejské ze zdi. Mezi postavami na obraze mohou rozeznat i slavné osobnosti doby, v níž jeho autor žil.
Ať už jde o francouzského krále Františka I. (1494–1547), císaře Karla V. (1500–1558), nebo osmanského sultána Sulejmana I. (1495–1566).
Sám sebe umístil malíř mezi hudebníky. Napoleonovi vojáci obraz vodorovně rozříznou a srolují. 11. září 1797 ho pošlou do Paříže, kde je dodnes.
(Zdroj: HISTORY revue)