Mladá Traudl Jungeová (1920–2002), tehdy ještě Gertraud Humpsová, sice tančí ráda, ale s tréninkem začne pozdě a na profesionální kariéru baletky může zapomenout. Místo to se vyučí sekretářkou.
V roce 1941 je z ní zručná stenotypistka. Její prsty kmitají po klávesách psacího stroje ladněji než nohy baletky, a tak si jí všimnou v samotném Berlíně.
Z rodného Mnichova se vydá do hlavního města třetí říše s nadějí, že získá dobrou práci. A získá! V roce 1942 je Traudl povolána do honosné kanceláře.
Tady poprvé potká drobného muže s pronikavýma očima a zvláštní intenzitou – není to nikdy jiný než Adolf Hitler (1889–1945).

Slavná svatba s neslavným koncem
Stačí pár otázek a Traudl má práci. Je jí dvaadvacet let a podle vlastních slov je ráda za práci pro významného může. To je vše, co ji zajímá. Politika jde stranou. Později přiznává: „Byla jsem jím fascinována.
A právě kvůli tomu okouzlení jsem záměrně ignorovala všechno to špatné, co se kolem dělo.“ Brzy si získá vůdcovu důvěru a na jeho doporučení se i vdá.
Jejím vyvoleným se stane Hans Hermann Junge (1914–1944), který taktéž pracuje ve vůdcově kanceláři. V srpnu 1944 ale romantická epizoda končí.
V telegramu se píše: „Hans statečně padl v boji.“ Válka je krutá i k mladým dívkám, které jen píší na stroji…

Pod zemí
Jaro 1945. Vzduch ve Führerově bunkru je vlhký a dusivý. Traudl sedí v rohu a zuřivě píše. Kolem ní se mísí strach a zoufalství. Nad zemí duní bomby, které na Berlín shazují sovětská vojska, ve vzduchu je cítit konec. „Je to otázka dní,“ šeptá někdo.
Traudl se zachvěje. Ví, že není úniku. A konečně si to uvědomí i Hitler, i když jen pár hodin předtím na mapě už neexistujícího Berlína přesouvá už neexistující divize. Třicátého dubna zazní v bunkru několik výstřelů.
Umírají Goebbelsovi, otráven a zastřelen padá k zemi samotný vůdce. Vzduch je kromě vlhké plísně najednou i plný smrti.
Pryč! Kamkoliv, hlavně pryč!
Je konec. A bunkr už není bezpečným místem. Traudl sedí ztuhlá nad svým psacím strojem, zatímco ostatní panikaří. „Musíme pryč!“ křičí někdo. To ji probere. Připojuje se ke skupině, která prchá troskami Berlína. Šlape přes sutiny, přes mrtvé.
Nakonec se jí povede proklouznout kolem sovětských jednotek. „Musíme k Američanům, jinak je s námi konec,“ prohlásí vůdce skupiny uprchlíků. Ale i když se z Berlína dostanou daleko, nakonec je vojáci s rudými hvězdami na výložkách zajmou.

Poválečné přiznání?
Traudl je vyslýchána, ale nakonec ji Sověti propustí. V roce 1946 se šťastnou souhrou okolností dostane do Západního Berlína. O své kariéře později napíše vzpomínkovou knihu, na jejíž motiv je natočen i slavný film Pád Třetí říše (2004).
Není to přiznání špatnosti, spíše snaha vysvětlit, že ve špatných časech se kdokoliv může ocitnout na špatném místě. „Byla jsem mladá. Nevěděla jsem,“ říká s tichou výčitkou. A vzápětí dodává: „Dnes vím, že jsem se měla ptát víc.“ Krátce po vydání umírá na rakovinu.