Valí se jako lavina. Maďarští kočovníci v polovině 10. století podnikají smělé nájezdy směrem na západ.

Přes území dnešního Německa se dostávají až do současné Francie nebo Itálie, a když v létě 955 opět vyrazí plenit, dochází východofranckému králi Otovi I. trpělivost.

Zatímco Maďaři plení Bavorsko a Švábsko, mocný panovník Ota I. (912–973) volá do boje. Najde se řada válečníků, kteří jeho výzvu vyslyší.

K Otově obrněné jízdě, složené ze saských a franckých rytířů, se postupně přidávají muži lotrinského vévody Konráda Červeného (kolem r. 922–955), Bavoři či Švábové.

Nechybí ani oddíl Čechů údajně o tisícovce jezdců, které vyslal kníže Boleslav I. (asi 915–967/972). Společně míří k Augsburgu, jenž se předtím maďarský vojevůdce Bulču rozhodl proti zvyklostem kočovníků oblehnout.

Jakmile se na obzoru objevuje Ota, Maďaři se stahují za řeku Lech, přítok Dunaje, a vyčkávají, co se bude dít dál.

Útok z nečekaného směru

Dva dny se obě armády šikují před nadcházející bitvou, dorážejí další posily. V Otově táboře se vojáci modlí a postí. Svůj zrak upírají k posvátnému kopí sv. Longina, v němž je uložen hřeb z Kristova kříže.

10. srpna 955 se Maďaři přebrodí přes vodní tok a zaútočí na Otovu armádu. Obejdou však její střed a s jako prvními se střetnou s českými bojovníky, kteří byli pověřeni střežením zásob a vlastně se ani nepočítalo, že by do boje zasáhli. Brání se srdnatě, ale nápor je příliš velký, mnoho z nich umírá.

Zajatce neušetří

Maďaři likvidují další nepřátelské oddíly. Umírá i Konrád Červený. Ota však opět dokáže své šiky zkonsolidovat a jeho těžká jízda je už na kočovníky příliš. Po deseti hodinách bitvy východofrancký král vítězí.

Zbytky Maďarů žene nazpět přes řeku Lech, mnoho jich nechá na útěku pobít. Zajaté vojevůdce pak bez milosti popraví.

Tato porážka je pro Maďary tak drtivá, že si další výboje napříště rozmyslí. Místo kočovného způsobu života se natrvalo usazují na území budoucího Uherského království.